Suché stromy, padlé stromy, velké stromy, malé stromy... To není příroda, ale bordel, řekne si člověk zvyklý na úhlednou krajinu středoevropských nížin. Divočina nemá v civilizované zemi co pohledávat. Pojďme ze Šumavy udělat francouzský park s geometricky zastřiženými živými ploty a pěšinkami sypanými pískem.
V současném emocionálně čím dál vypjatějším sporu o kůrovce nejde o to, jaký postup je pro zachování unikátních biotopů původních horských smrčin nejlepší. Jde o to, zda tyto biotopy, které nemají ve střední Evropě obdoby, vůbec chceme zachovat, nebo zda máme jiné priority. Legitimní otázka, ale měla by zaznít naplno a nemaskovat se ušlechtilými řečmi o ochraně lesa před kůrovcem.
Horská smrčina není smrková plantáž
Kdyby vedení národního parku šlo o ochranu cenných biotopů, nechá si zpracovat odborné posudky a rozhoduje se ve spolupráci s lidmi, kteří dynamice horských smrčin rozumějí. K problému mají co říci přírodovědci nejrůznějších oborů - od ekologů (ne laických ekologistů) přes botaniky, entomology a zoology po geology, pedology a klimatology. Jejich názory však Stráského a spol. nezajímají. Ředitel národního parku se opírá pouze o tvrzení lesníků, které české lesnické školství připravilo na péči o hospodářský les, ne o přirozené ekosystémy, v nichž panují zcela jiné zákonitosti. Čest výjimkám.
Ekologie horských smrčin je vědecky poměrně dobře prozkoumaná. Takový les je zvyklý na přirozená narušení představovaná občasnými vichřicemi a nálety kůrovce. Pro správné fungování lesa jsou takové procesy dokonce nezbytné. Stadia obnovy, optima a rozpadu se v dlouhém časovém horizontu střídají, na hrobech starých stromů vyrůstá nová generace.
Moderní člověk není příliš zvyklý uvažovat v delším časovém měřítku. Chceme mít (a jsme zvyklí dostat) všechno hned, takže smířit se s tím, že přirozený les funguje v horizontu desetiletí a staletí, je pro nás docela těžké. Ale pokud to nepochopíme, nemůžeme takový les chránit. Svými hurá zásahy bychom z něj vypěstovali stejnoletou smrkovou plantáž, která se při dalším útoku kůrovce nebo větru změní ve vysušenou paseku. Stručná shrnutí pohledu přírodovědců lze najít na webech Jihočeské univerzity a Akademie věd (pdf).
Leccos ilustruje pohled na česko-rakouskou hranici v okolí Plešného jezera. Na české straně vyrůstá mezi suchými stromy v bezzásahové zóně nová generace smrčků, na rakouské, kde problém kůrovce řešili motorovou pilou, se les vlastními silami neobnoví:
Jakou Šumavu chceme?
Kácet na Smrčině a v okolí Ptačího potoka? Argumenty pro, ohánějící se snahou zabránit kůrovcové kalamitě a tím ochránit nejcennější oblasti Šumavy před zničením, v odborné diskusi neobstojí.
Rozhodnutí kácet v prvních zónách je možno učinit, pokud se společnost rozhodne, že na Šumavě nechce chránit přírodní ekosystémy. Že místo toho bude lepší proměnit Šumavu v jedno velké rekreační středisko se sjezdovkami, lanovkami a hotely. Pak stačí podle toho upravit legislativu ochrany přírody nebo prostě národní park zrušit.
Proměnu Šumavy v intenzivně využívanou krajinu by přivítali developeři a dřevařské firmy. Ale i mnozí místní obyvatelé, protože sjezdovky přitáhnou více návštěvníků než kapacitně omezená zážitková turistika v národním parku. Pokud o ochranu Šumavy stojíme, musíme lidem, kteří na ní žijí, naslouchat. A připravit rozvojové projekty, které jim omezení spojená s fungováním národního parku kompenzují.
Ale co vedení národního parku? Jan Stráský se opakovaně nechal slyšet, že příroda je nepřítel, proti kterému je třeba bojovat. Zřejmě chce působit jako racionálně, bez emocí se rozhodující drsňák, který nemá o fungování světa iluze a od splnění úkolu ho neodvede pohled na motýla třepotajícího se ve větru.
Snad chce říci, že příroda není jen krásná a fascinující, ale také nebezpečná a nemilosrdná. Přírodu lze se značnou dávkou antropomorfizace chápat jako nepřítele, pokud máme na mysli komára přenášejícího malárii nebo plísně, které likvidují zásoby obilí. Ale ze Stráského výroků se zdá, že je bojovně naladěn vůči přírodě jako takové – vůči síle, kterou člověk nemá tak úplně ve své moci.
Tím je zřejmě dána i jeho představa o budoucnosti Šumavy. Představa legitimní, pokud s ní přijdou místní obyvatelné nebo podnikatelé, kterým ochrana přírody stojí v cestě. U ředitele národního parku je však takový přístup na pováženou. Bojovat s přírodou může v kontextu své profese šéf deratizační firmy, ne člověk stojící v čele organizace, která má pečovat o území, jež je podle zákona o ochraně přírody a krajiny "jedinečné v národním či mezinárodním měřítku, jehož značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam".
