Včelstva na celém světě decimuje posledních třicet až padesát let cizopasný roztoč. Nový výzkum naznačuje, že by se mu minimálně některé včelí populace mohly začínat přizpůsobovat.
Nejhorší zabiják včel našich časů se česky jmenuje kleštík včelí. Častěji však asi narazíte na jeho vědecké jméno Varroa destructor. Onemocnění, které způsobuje, se pak říká varroáza. Roztoči se přisávají k tělům včel a pijí jejich tělesnou tekutinu. Dělnice z napadených úlů mají deformovaná křídla a zadečky a nedokonale vyvinuté končetiny. Zdravé včely je vynášejí před úl a nechávají zahynout. Když je napadených dělnic moc, včelstvo strádá a může i vyhynout. Kleštíkům pomáhá podobně jako spoustě jiných druhů prostředí narušené člověkem.
Od šedesátých let minulého století se šíří z Asie do zbytku světa. Do amerického státu New York dorazili po roce 1990. Místní včelí populace příchod parazita zdrtil, stejně jako jinde na světě. Skupina výzkumníků v čele se Sashou Mikheyevem z Okinavského vědecko-technologického institutu ale v časopise Nature Communications tvrdí, že se včely začínají z jeho útoku vzpamatovávat.
Těžké časy
Entomologové zkoumali včelstva v lese Arnot asi šestnáct kilometrů od města Ithaca. Využili historické exempláře včel sebraných na konci sedmdesátých let minulého století a uložené v muzeu. Porovnali jejich DNA se současnými vzorky. Museli použít genetickou techniku původně vyvinutou ke studiu DNA neandertálců nebo mamutů. Současné včely měly oproti hmyzu ze sedmdesátých let daleko méně rozmanitou mitochondriální DNA. Mitochondrie jsou malé válečky v buňkách, s jejichž pomocí dýcháme.
Kdysi byly samostatnými bakteriemi. Proto mají vlastní DNA. Mitochondriální DNA se většinou dědí jen po mateřské linii. Snížení její rozmanitosti je známka, že populace včel prošla těžkým obdobím, v němž se dokázala úspěšně rozmnožit a založit nové kolonie jen malá část včelstev.
DNA v jádrech včelích buněk ale zůstala rozmanitá přibližně stejně. I kolonie na pokraji vymření zamořená roztoči totiž může zplodit samce, kteří se spáří s mladými královnami z úspěšnějších včelstev.
Zrychlený vývoj
Vědci tvrdí, že současná hustota včelstev v lese je stejná jako v sedmdesátých letech - přibližně jedno na čtvereční kilometr. Území opuštěná v devadesátých letech obsadilo potomstvo kolonií, které dokázaly přečkat nápor parazita. "Snad jen jedna ze čtyř nebo pěti královen přežila a znovu osídlila les," prohlásil jeden ze spoluautorů výzkumu Thomas Seeley z Cornellovy univerzity.
Uvolněné místo kupodivu neobsadily včely z okolních území. Dnešní obyvatelé lesa jsou téměř výlučně potomci včel, které v něm sídlily v sedmdesátých letech. Je možné, že sousední kolonie měly samy dost vlastních problémů s varroázou. Včely, které přežily invazi roztočů, jsou menší než jejich praprababičky. Entomologové si myslí, že by to mohla být v boji s roztočem výhoda.
Roztoči totiž kladou vajíčka už na včelí larvy. Menší včely se rychleji vyvíjejí, takže by mohly stihnout vyrůst dřív, než na nich Varroa dospěje do upírského stadia. Výzkumníci teď chtějí najít geny, které odolnost vůči kleštíkům způsobují. Mohly by se hodit šlechtitelům.
