Schopnost rozlišovat příslušníky svého vlastního druhu podle tváře nepřekvapí u savců, u hmyzu však takovou schopnost biologové neočekávali. Milionkrát menší mozek než ten náš a zcela jinak fungující složené oči se nezdály pro takovou dovednost postačovat. Některé druhy hmyzu to přesto zvládají.
Student Michiganské univerzity Michael Sheehan se svou školitelkou, evoluční bioložkou Elizabeth Tibbettsovou, zkoumali vosíky druhu Polistes fuscatus. Umístili je do bludiště ve tvaru T a na konec každého z horních ramen upevnili jeden obrázek. Na dvojicích obrázků byly v různých opakováních pokusu různé motivy. Někdy šlo o dva portréty cizích vosíků, jindy o tytéž portréty, ale počítačově upravené, případně o portréty housenek, jimiž se vosíci živí, nebo o dvojice jednoduchých geometrických útvarů.
Volba jednoho z dvojice obrázků byla vždy spojena s odměnou, takže vosíci byli motivováni vybrat si správně. Vědci experimentovali s dvanácti jedinci a s každým z nich pokus zopakovali čtyřicetkrát.
Ukázalo se, že vosíci dovedou mezi dvěma portréty zástupců svého druhu rozlišovat rychleji a spolehlivěji než mezi obrázky housenek nebo geometrických útvarů. Zvláště ve druhém případě je to pozoruhodné, protože černé geometrické obrazce zobrazené na bílém pozadí mají vysoký kontrast a složeným očím hmyzu by se měly jevit jako mnohem výraznější než složité a méně kontrastní tváře.
Počítačové úpravy, například vyretušování tykadel, vedly k výraznému zhoršení výsledků. Vosíci tedy zřejmě vnímají tváře jako celek a všímají si i prvků, které my považujeme za nepodstatné.
Královny vosíků zkoumaného druhu vytvářejí společná hnízda, na nichž spolupracuje, ale zároveň si konkuruje více komunit. Pokusy s příbuznými druhy, u nichž každá královna vytváří vlastní hnízdo, schopnost rozlišovat tváře neprokázaly. Je tedy zjevné, že jde o adaptaci na život mezi nepříbuznými jedinci, které je třeba poznat od příslušníků své vlastní rodiny.
Sheehan s Tibbettsovou o svých výsledcích informují v on-line verzi časopisu Science.