Podivné zvíře
Vědci objevili geny, po kterých má žirafa dlouhý krk

Nejbližší žijící příbuzný žirafy je okapi. Vypadá jako kříženec zebry se srnkou. Podle nového výzkumu by mu k dlouhému žirafímu krku stačila změna v pouhých sedmdesáti úsecích DNA. K čemu ale dlouhý krk vůbec je?

Žirafa a okapi jsou jediní žijící zástupci čeledi žirafovitých. I když na první pohled možná nevypadají příliš podobně, mají toho spoustu společného. Samci i samičky žiraf a samci okapi mají na hlavě malé kůží pokryté růžky, jaké nemá žádný jiný žijící savec. Hřbet obou zvířat se svažuje směrem od hlavy k zadku. Obě zvířata mají také podobný tvar špičáků a obě mají zvláštní zbarvení, které jim slouží jako kamufláž. Zoologové odhadují, že poslední společný předek žiraf a okapi žil asi před dvanácti miliony let.

Proč ale okapi vypadá relativně normálně, kdežto žirafa působí, jako by ji sešil Dr. Frankenstein? Odpověď se pokusila najít skupina badatelů v čele s Morrisem Agabou z Afrického vědeckotechnologického institutu.

Přečetli genom žirafy i okapi a vzájemně je porovnali. Všechny podrobnosti svého výzkumu zveřejnili v časopise Nature Communications. Okapi je menší než žirafa. Jeho genom je ale delší. Má asi 3,3 milionu genetických písmen. Genom žirafy je dlouhý 2,9 milionu genetických písmen.

Bloudivý nerv

Žirafí krk měří skoro dva metry, celé zvíře je vysoké skoro šest metrů. Nejvyšší zaznamenaný žirafí samec měl 5,88 metru. Agaba a spol. tvrdí, že za dlouhý krk je odpovědná pouhá sedmdesátka genů. Z toho šestačtyřicet úseků má něco společného s růstem kostí nebo nervovým či kardiovaskulárním systémem. Žirafy potřebují mimořádně silné srdce a odolné cévy. Běžně mají krevní tlak 240 na 180 (zdravý člověk má 120 na 80). Jejich anatomie je podivná i v mnoha dalších ohledech.

Snad nejbizarnější je jedna z větví jejich bloudivého nervu, která obsluhuje svalstvo žirafího hrtanu. V tělech čtvernožců vede obloukem pod aortou. Není tomu jinak ani u žiraf. Zatímco třeba v lidském krku je to jen krátká odbočka, v žirafím krku zabere přes čtyři metry. Dlouhokrcí sauropodní dinosauři, jako třeba Brachiosaurus, měli ovšem nerv ze stejných důvodů ještě delší, okolo osmadvaceti metrů. Žirafa je ale v jednom ohledu ještě podivnější než oni.

K čemu jim je?

Zatímco sauropodi měli kvůli dlouhým krkům víc krčních obratlů (asi devatenáct). Žirafa jich má jen sedm − stejně jako vy a všichni ostatní savci. Její krční obratle se prostě zvětšily a změnily tvar. Dlužno podotknout, že okapi má proti ostatním savcům také dlouhý krk, i když ve srovnání s žirafou to nevynikne.

Paleontologové také našli a popsali zvíře jménem Samotherium. Žilo před sedmi miliony let a mělo krk přibližně na půl cesty mezi žirafou a okapi. K čemu dlouhý žirafí krk slouží, se biologové zatím nedokázali shodnout.

Jako první vás asi napadne, že ho mramorovaní sudokopytníci mají k okusování listí z vysokých stromů. Žirafy to skutečně občas dělají, často se však pasou i s hlavou u země.

Zápasy o samice

Drhá možnost je pohlavní výběr. Když samci žiraf zápasí o samice, dělají to pomocí krků (viz video). Hlava na jejich konci slouží jako jakési beranidlo. Čím delší krk, tím větší rána. Často to končí zlámanými kostmi. Jako vysvětlení dlouhého krku zní teorie pohlavního výběru dobře. Spousta podivných struktur v přírodě nejspíš vznikla stejným způsobem - třeba paroží jelenů nebo paví ocasy. Má to ale jednu chybu. Pohlavní výběr nevysvětluje, proč mají dlouhé krky i samice, které zápasit nepotřebují.

Na žirafách je zajímavá ještě jedna věc. Většina lidí je považuje za něco typicky afrického. Ve skutečnosti jsou ale v Africe přivandrovalci.

Přímý předek moderních žiraf, pravěký sudokopytník Bohlinia, se objevil před devíti miliony let v jihovýchodní Evropě. Odtud se rozšířil do Číny a Indie, kde se z něj vyvinuly žirafy. Teprve ty pak pronikly do Afriky. Později žirafy v Asii vyhynuly, takže to, co je k vidění v Africe, jsou poslední zbytky.