Kanadští zoologové pozorovali veverku pečující o mládě své sousedky, kterou zřejmě zabil nějaký predátor. Proč ztrácí čas a energii s cizím potomkem? Protože zdánlivě nesobecké jednání má skryté "sobecké" důvody.
Severoamerická veverka čikarí červený (Tamiasciurus hudsonicus) žije samotářským způsobem života. U takových druhů jsou adopce velmi neobvyklé. Zoology proto překvapilo, když se jedna ze samiček, které dlouhodobě sledovali, ujala opuštěného mláděte. Přenesla ho do svého hnízda a starala se o ně jako o vlastní.
ČTĚTE TAKÉ: Šimpanzi oplakávají své mrtvé. A pečují o mumie
Na první pohled to je pro náhradní matku velmi nevýhodné chování. Měla by dbát o to, aby prosperovala její vlastní mláďata, aby si zajistila přenos svých genů do další generace. Péče o cizí potomky se jeví jako marnotratné plýtvání. Existuje však evoluční hypotéza, která takové chování vysvětluje. A kanadští zoologové se ji rozhodli otestovat.
Prošli záznamy z téměř dvacetiletého výzkumu veverek v Yukonu a objevili další čtyři podobné adopce. Ve všech pěti případech bylo mládě náhradní matce blízce příbuzné. A právě to je klíč k rozluštění zdánlivé záhady. Adoptivní matky mají pro své chování racionální důvody.
Péče o vlastní geny v cizím těle
Mládě, které je samici blízce příbuzné, s ní sdílí více genů než úplně cizí veverka. Adoptivní matka tedy vlastně pomáhá kopiím svých genů v cizím těle. Její motivace je podobná jako při péči o vlastní potomky. S těmi však sdílí ještě více genů. Proto veverka nikdy neadoptuje více než jedno cizí mládě, i když jich je v opuštěném hnízdě více. Péče o více cizích mláďat by ji neúměrně zatížila - na úkor vlastních potomků.
Zoologové v podobném případě hovoří o příbuzenském altruismu. Jiná forma zdánlivě zcela nesobeckého jednání pracuje s principem "něco za něco". Společensky žijící zvířata jsou například v době hojnosti ochotna rozdělit se o potravu s hladovějícím kolegou, protože očekávají, že až se v budoucnu situace obrátí, on jim pomoc oplatí.
ČTĚTE TAKÉ: Opice si kupují "sexy obrázky" příslušníků svého druhu
Veverky jsou zřejmě schopny rozpoznat příbuzné jedince i bez přímého kontaktu. Přesný mechanismus není znám, zoologové se nicméně domnívají, že jakýsi "otisk" genetické příbuznosti je ukryt v hlasových projevech veverek. Náhradní matka zřejmě věděla, že je se svou sousedkou příbuzná. Když mládě osiřelo, zachovala se tak, jak jí velela její přirozenost: ve svém vlastním zájmu (přesněji v zájmu svých vlastních genů) se o ně postarala.
Výzkum byl publikován v časopise Nature Communications.
Foto: Ryan W. Taylor
