V malých populacích se šíří škodlivé mutace, které je mohou i vyhubit. Týkalo se to také prvních domácích koní. Chovatelé je proto asi křížili s jejich volně žijícími příbuznými.
Koně malovali už autoři pravěkých fresek starých desetitisíce let. Byla to však divoká zvířata, která lidé jedli. Zdomácňovat je začali až před šesti až pěti a půl tisíci lety. Podobně jako u spousty jiných zvířat dopadla domácí varianta nakonec lépe než divoká. Divocí koně téměř vyhynuli. Jediná výjimka je kůň Převalského, kterého se podařilo zachránit spojeným úsilím zoologických zahrad po celém světě během minulého století. Kůň domácí se naproti tomu rozšířil na většinu lidmi obydlených souší. Jenže domestikace obvykle není zadarmo.
Zdomácnělá plemena zvířat pocházejí většinou z několika mála divokých jedinců. Šíří se v nich škodlivé mutace, které by ve větší populaci odstranil přírodní výběr. Proto se hodí občas zkřížit už domestikované zvíře s divokými rasami.
Skupina výzkumníků v čele s Mikkelem Schubertem z Dánského přírodovědného muzea prostudovala příspěvek divokých koní ke genomu domácího koně. V časopise Proceedings of the National Academy of Sciences tvrdí, že minimálně třináct procent genetického materiálu domácích koní pochází ze zpětného křížení s divokými bratranci. Možná by to mohlo být až šedesát procent.
Genetické smetí
Genom koně domácího se povedlo přečíst už v roce 2007. Minulý rok na jaře se podařilo rozluštit i genom koně starého 700 tisíc let. Pocházel z věčně zmrzlé půdy naleziště Thistle Creek v kanadském Yukonu (viz mapa dole). Z analýzy jeho genomu mimo jiné vyplynulo, že se domácí koně oddělili od koňů Převalského před padesáti tisíci lety. Schubert a spol. porovnali yukonský genom, genom koně Převalského, dva koňské genomy z Tajmyrského poloostrova staré 16 a 43 tisíc let s genomy dnešních plemen. Zdomácnění nebylo zadarmo.
"Mutace, které negativně ovlivňují geny, nejsou eliminovány selekcí a jejich frekvence se může dokonce zvyšovat, pokud jsou populace malé," prohlásil jeden z vědců Laurent Excoffier. V případě koňského genomu se to potvrdilo. Divocí koně z pravěku nesli měně škodlivých mutací, než mají jejich dnešní příbuzní. Podobný efekt je znám také u psů, ale i u rýže nebo rajčat.
Týká se rovněž koně Převalského, jenže naopak. Celá současná populace tohoto plemena pochází z pouhých třinácti jedinců, takže ačkoli jde o divoké plemeno, jeho genom je ještě zaneřáděnější než genom domácích koní. Kromě hromadění nepříjemných mutací nejsou bez zajímavosti ani další genetické změny v důsledku domestikace.
Svaly a mozky
Biologové identifikovali celkem 125 úseků DNA, které během domestikace koně přibyly. Zdomácnění nejvíc ovlivnilo dvě skupiny genů. První měla většinou co do činění s vývojem kostí a svalů. Vypadá to logicky, poněvadž lidé šlechtili koně tak, aby vyhovovali jejich potřebám, ať už to bylo jezdectví, nebo tahání břemen.
Druhá skupina genů, kterou domestikace změnila, má souvislost se sociálním chováním. Patří do ní úseky DNA, které mají na starosti stresové hormony nebo geny ovlivňující pocity strachu. I to je celkem pochopitelné.
Zdomácnění koní znamenalo revoluci v dopravě i ve vojenství. Napomohlo asi i všeobecnému pokroku v jiných oblastech, poněvadž s lidmi cestují i nápady, vynálezy a dovednosti. Bylo by zajímavé zjistit, jak soužití s koňmi ovlivnilo náš vlastní genom. Je téměř jisté, že ano. Nabízí se otřepaný příklad s nohami do O. Skutečnost bude ale asi přece jen komplikovanější.
