Odvážlivci s padáky už skáčou z ledačeho včetně skal a výškových budov. Ti nejtroufalejší myslí na další krok: skočit a přežít přistání bez padáku.
Lidské vačice používají speciální plachticí oblek většinou k tomu, aby si déle a lépe užily volný pád. Takzvaný wingsuit je poměrně běžné a oblíbené zpestření pro zkušené parašutisty. Oblek, který ruce s tělem a pak obě nohy navzájem spojuje blánou, čímž z člověka udělá cosi jako papírovou vlaštovku, umožňuje natolik dobře ovládat směr letu, že si odvážlivci jako Francouz Loi˙c Jean-Albert troufnou prolétat pouhých pár metrů nad zemí či korunami stromů. Vždy si ale hledají místo, kde se nakonec najde dostatečně prudký svah, aby se dal roztáhnout klasický padák a přistát. Američan Jeb Corliss se již téměř pět let pokouší poslední fázi skoku vypustit a přistát přímo z letu.
Odborníci se shodují, že teoreticky to možné je: uvažuje se většinou o ideálně nakloněném svahu s vrstvou čerstvého sněhu, na němž by mohl skokan plynule přejít z letu do skluzu, aniž by pocítil větší náraz. Problémem stále zůstává, jak se vypořádat s rychlostí kolem 130 kilometrů v hodině, kterou bude tělo v okamžiku klouzání mít. A testování se nedá příliš často opakovat. „Jednou se vám to může podařit, a při dalším pokusu se zabijete,“ řekl listu New York Times Jean-Albert.
Corliss zatím skáče, měří a zdokonaluje vlastnoručně vyrobený oblek. Na rozdíl od několika dalších snílků, kteří by rádi někdy v budoucnu vynechali ze své výbavy padák, nespoléhá na vhodné přírodní podmínky. Nyní shání sponzory, kteří by mu zajistili dva miliony dolarů, jež potřebuje na stavbu přistávací dráhy. Ta by měla připomínat doskočiště pro lety na lyžích. V podobných rozpočtových potížích se ocitl v minulých třech letech už dvakrát. Není divu, společností, které by chtěly vydat dva miliony a být s velkou pravděpodobností spojovány s lidskou plackou, není mnoho. Corliss má stále šanci stát se slavným: buď díky úspěšnému přistání, nebo díky zisku Darwinovy ceny.
Foto: archiv
