Obrovské množství trosek vytvořených člověkem na oběžné dráze kolem Země je neúnosné, ale technologie, které jsou nyní k dispozici, by se daly využít ke zvládnutí těchto objektů, napsal server Space.com.
Lidstvo produkuje vesmírný odpad mnohem rychleji, než trosky stačí padat zpět k Zemi přirozeným způsobem. To vystavuje družice a kosmické lodě riziku kolize s rychle letícím "vesmírným smetím". Pokud se s tím něco rychle neudělá, hrozí, že se situace ještě zhorší, upozorňuje Donald Kessler, bývalý šéf programu likvidace orbitálního odpadu amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
"Z dlouhodobého hlediska se všechno nakonec kvůli srážkám rozbije. I kdybyste na oběžnou dráhu nepřidali nic nového, četnost srážek kvůli náhodným kolizím vytvoří více trosek, než stačí přirozeným způsobem spadnout na Zem," říká Kessler.
NASA odhaduje, že naši planetu nyní obíhá kolem 500 000 kusů odpadu větších než pingpongový míček. Úlomků o velikosti softballového míče tam je 22.000. A kromě toho na orbitě může být více než 100 milionů mrňavých fragmentů o průměru alespoň jeden milimetr.
Jak ale mohou pozemní řídící střediska tento problematický odpad - tvořený již nefunkčními satelity, odhozenými stupni raket a dalším smetím vytvořeným člověkem - dostat z jejich nebezpečné oběžné dráhy?
Podle Kesslera zmírnit ohrožení tímto odpadem by bylo možné již technikou a technologiemi, které jsou dostupné dnes. Podle studie NASA by vesmírné agentury mohly stabilizovat orbitální prostředí tím, že by po příštích 100 let vypouštěly na oběžnou dráhu ročně nejvýše pět družic a držely se přitom dohodnutého mezinárodního pravidla 25 let. Toto pravidlo stanoví, že státy by neměly vypouštět objekty, jež ve vesmíru zůstanou déle než 25 let od ukončení své mise.
Vesmírné agentury by rovněž mohly počítat s jakousi základní metodou odstraňování trosek, míní Kessler. Inženýři by museli vyvinout nějakou technologii k zachytávání jednotlivých trosek a jejich stahování na takovou oběžnou dráhu, z níž by se rychle dostávaly do zemské atmosféry, kde shoří.
"Technicky řečeno, nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, je to, co označuji za staromódní způsob. Navrhnete kosmickou loď, která tam vyletí, chytne to, připevní k tomu raketu a pošle to tam, kam chcete," vysvětluje Kessler.
Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů (DARPA) ministerstva obrany USA pracuje na projektu Phoenix. Ten počítá s využitím starých, ale funkčních zařízení vysloužilých satelitů k vytvoření vesmírných systémů, místo vypouštění zcela nových satelitů.
V rámci tohoto programu by zvláštní "servisní loď" využívala levných miniaturních satelitů - satletů -, které by dopravovala ke starým geostacionárním satelitům a připojovala je k nim. Satelity by pak mohly fungovat díky drahým anténám vysloužilých aparátů a účinně vytvářet nové komunikační systémy bez zbytečného hromadění dalšího vesmírného odpadu.
Ke snížení rizika, plynoucího z orbitálního smetí, by vědci také mohli využít lasery.
Podle Kesslera jsou dva způsoby, jak využít laserů k odstranění kosmického odpadu. Jedním je takzvaná fotonová energie, to znamená nechat světelné vlny, ať zpomalují jednotlivé kusy, až klesnou do zemské atmosféry. To ale dobře funguje jen u malých věcí.
U větších objektů je třeba velké energie, která v podstatě vytvoří proud. "Když to ale uděláte, nevíte, co se může stát, takže je tam určitá nejistota," upozorňuje vědec. "Moc byste například nechtěli, aby to vybouchlo."
Nicméně lasery, které by mířily na vesmírné smetí, asi v nějaké brzké době postaveny nebudou s ohledem na bezpečnostní obavy. Kvůli možnosti využití silného laseru umístěného ve vesmíru nebo na Zemi jako zbraně by postavení takového zařízení bylo politicky těžko průchodným.
Další mise - která by měla ve vesmíru začít v roce 2015 nebo 2016 - bude zaměřena na zachytávání zastaralých satelitů. Jde o projekt Švýcarského vesmírného střediska, jehož CleanSpace One by měl být první družicí schopnou zmocňovat se kosmického smetí na oběžné dráze, pak s ním vstoupit do zemské atmosféry a tam shořet.
