Proč zíváme a proč je to nakažlivé, zeptá se aspoň jednou za život snad každý obyčejný člověk? Vědci mají hned několik výzkumem podpořených odpovědí.
Nejobecnější představa spojuje zívání jednoduše s únavou a nudou, proto se také zívání během rozhovoru považuje za netaktní. Jako byste říkali: nudíte mě. Takové zjednodušení však nemá nic společného s biologií, neurologií ani psychologií. A navíc neřeší, proč nás pohled na „zívače" nutí ho napodobit.
Dlouho převažovalo vědecké vysvětlení, že zíváním rychle doplňujeme kyslík. Značně pokulhávající navazující teorie pak zdůvodňuje nakažlivost tím, že lidé ve skupině rychleji vydýchávají vzduch, a proto se přidají všichni. Psycholog Robert Provine z Marylandské univerzity však předpoklad snadno vyvrátil. Dal lidem dýchat kyslík, ale zívání nepřešlo. Snížení koncentrace kysličníku uhličitého v místnosti také nepomohlo. Takže zpět do laboratoří, páni vědci.
Konkrétně do pracoviště vybaveného monitorem mozkové aktivity, nejlépe za peníze finské vlády, řekli si výzkumníci z Technické univerzity v Helsinkách. Zjistili, co všichni dávno tušili: zívání je zcela nevědomé. Jinak si Finové všimli, že se během sledování zívajícího deaktivuje centrum mozku, které je mimo jiné odpovědné za rozlišování výrazu ve tváři ostatních lidí. K čemu to může být, však nikdo netuší. Že by obrana před tím, zívat pořád dokola?
Atsushi Senju z Londýnské univerzity tvrdí, že je nakažlivost zívání spojená s empatií. Přišel na to při pokusech s autistickými a zdravými dětmi. První jmenované reagovaly stejně často na lidi opravdu zívající jako na ty, kteří je otevírali ústa. Zdravé děti však rozdíl poznaly a „nakazily" se jen od těch opravdu zívajících. Autisté jsou známí tím, že mají vážně oslabené sociální dovednosti a komunikaci.
Psycholog Gordon Gallup z americké Univerzity v Albany vidí za zíváním přehřátý mozek. Otevřená ústa a hluboký nádech fungují jako větrák. Dokazuje to prý pokus s lidmi, kteří si k hlavě přikládali studené nebo teplé obklady během sledování zívajících. Obranou proti puzení zívnout je prý také dýchání nosem, které slouží jako průběžné chlazení. A pokud jde o nakažlivost, má v tom prsty evoluce. Stádo prý potřebovalo vždy být jako celek v plné pohotovosti, a tak když si zívl jeden, povzbudilo to ostatní, aby také „zapnuli chlazení" a zbystřili.
Podle malého testu Týdne je poslední z hypotéz slibná. Dýchání nosem opravdu solidně funguje. Oplachování unavené, a tedy zahřívající se hlavy studenou vodou, je ostatně vynález tak starý, že ani nepotřebuje vědeckou podporu. Takže zívat v reakci na něčí řeč je vlastně komplimentem: značí, že musí mozek zařadit vyšší obrátky, aby stíhal.
Autor ohrožený vykloubením sanice gratuluje všem, kteří během čtení tohoto článku vydrželi nezívat.
Foto: PROFIMEDIA.CZ
