Nedávná vlna xenofobního násilí v Jihoafrické republice znovu potvrdila, že Afričané stěhující se do bohatších států černého kontinentu za prací a bezpečnějším životem jsou snadným terčem frustrace při společenských a politických krizích. K pronásledování imigrantů někdy podněcují i místní politici, kteří tím odvádějí pozornost od svých neúspěchů.
Záběry honů na lidi z johannesburských předměstí v minulých týdnech šokovaly mezinárodní veřejnost - i proto, že představují "políček boji Nelsona Mandely proti apartheidu", jak napsal nedávno senegalský deník Sud Quotidien. Takové útoky však v africké historii nejsou ničím novým.
Angola vede od roku 2004 rozsáhlou operaci s názvem Diamant, při níž jsou pronásledováni přistěhovalci ze sousedního Konga, kteří v Angole hledají útočiště před bídou a válkou ve své vlasti. Konžští imigranti - muži, ženy i děti, jichž je v Angole asi 350 tisíc, jsou vyháněni a jejich majetky rabovány. Podle prohlášení organizace Lékaři bez hranic (MSF) se na nich angolská armáda dopouští řady zločinů - od hromadných poprav po systematické znásilňování.
To však nebránilo angolskému ministru zahraničí Joaovi Mirandovi odsoudit nedávné násilnosti proti cizincům v Jihoafrické republice.
Případ uprchlíků z Konga do Angoly je pro Afriku typický. Lidé většinou utíkají před válkami, přírodními katastrofami nebo z politických důvodů přes hranice do sousedních států. Ze Zimbabwe do sousední JAR uprchly až tři miliony lidí - a právě oni byli spolu s Mosambičany nejčastějším cílem nedávného xenofobního násilí.
K imigraci přispívá i demografická exploze. Dvě třetiny africké populace jsou mladší pětadvaceti let. Právě mladí lidé hledají lepší budoucnost v zemích, které jsou podle afrických měřítek považovány za stabilnější a bohatší. Mezi takové státy nabízející příležitosti přistěhovalcům patří ve východní Africe Džibutsko a Keňa, v severní Libye; u Guinejského zálivu Gabon, Rovníková Guinea a Nigérie. Čím dál tím víc imigrantů směřuje samozřejmě do Jihoafrické republiky, která je jedinou skutečnou ekonomickou velmocí subsaharské části černého kontinentu.
Pokoutní prodavači, opraváři pneumatik a mobilních telefonů, noční hlídači, nádeníci na stavbách, řidiči taxíků - nově příchozí berou jakoukoli práci a žijí ve špatných hygienických podmínkách provizorních čtvrtí. Často jsou stejně jako místní chudina vystaveni kriminálním gangům a nepoctivým policistům.
Chudinské čtvrti, stále se rozrůstající na okrajích afrických velkoměst, jsou skutečným sudem prachu, který může kdykoli vybuchnout. Záminkou pro nepokoje se může stát i nevýznamný incident, třeba dopravní nehoda či prohraný fotbalový zápas. Například v největším městě Rovníkové Guineje Bata vyvolalo přepadení banky přisouzené Kameruňanům rabování jejich obchodů.
Pro nestabilní režimy je velkým pokušením svalit nedostatky v sociální oblasti na cizince. V roce 1983, v době těsně před prezidentskými volbami, nařídila nigerijská vláda vyhnání více než dvou milionů cizinců s nevyřešeným statusem. Neobešlo se to bez násilí, které nejvíce dopadlo na přistěhovalce z Ghany. Podobné nucené exody imigrantů, i když ne v takové míře jako v Nigérii, připustily v 70. letech 20. století také Gabon, Uganda a Libye.
Foto: AP, archiv
