Válka v Iráku skončila, takže v Afghánistánu je teď větší zábava. Nejde o ni sice doslovně, ale pravda je, že chránit lidi z amerického velvyslanectví, kteří obnovují irácké provincie, a hlídat sunnitskou domobranou není přesně to, co nynějším příslušníkům americké námořní pěchoty slibovali armádní náborčí, když je lákali do oddílů "hrdých a vyvolených".
V plné míře si to příslušníci útočné letky amerického námořnictva uvědomili, když byli na tři měsíce z Iráku odveleni do Afghánistánu, napsal deník International Herald Tribune.
ČTĚTE TAKÉ: Bakijev podepsal Američanům užívání základny Manas
Špičky CIA musí před porotu. Prý ničily záznamy mučení
V Iráku byli jako mnoho kolegů staženi z měst na předsunuté základny, kde se nic vzrušujícího neděje. Platí to zejména v západoirácké provincii Anbár, jelikož tamní města byla iráckým jednotkám předána dlouho před stanoveným 30. červnem.
Letka útočných vrtulníků Cobra se nedávno do Anbáru vrátila po tříměsíčním působení v jihoafghánské provincii Hílmand. "Máte tam pocit větší užitečnosti, i když tady taky děláte dobrou věc, když necháte puštěný rotor, protože tím odstrašujete útočníky," řekl pilot vrtulníku kapitán Andrew Wimsatt.
Protitankové dělo není na povstalce
Ovšem Cobry, z nichž každá stála deset milionů dolarů, nebyly konstruovány jako zastrašovací prostředek proti povstaleckým gangům. Ježí se dvacetimilimetrovými děly, protitankovými raketami a řízenými střelami. V dnešním Iráku, kde jde především o občanské záležitosti a obnovu, jsou užitečné podobně jako kladivo při partii šachu. Od července tam vykonávají pouze pozorovací mise, zatím nejdůležitější z nich byl doprovod evakuačního vrtulníku s raněným psem. "Ale byl to vojenský pracovní pes," dodává Wimsatt.
Jeho skupina málem odjela z této mise bez jediného výstřelu, což však nasazení v Afghánistánu změnilo. "Tam jsme dělali to, k čemu jsme byli vycvičeni," řekl major Eric Arrington, který pětapadesátičlennému oddílu velel. Před odjezdem z Hílmadu za sebou měli 21 přestřelek, v kontaktu s nepřítelem byli denně.
Vše šlo poměrně hladce až na incident, při němž mezi Wimsattovým vrtulníkem a majorem Arringtonem vybuchl granát. "Ráno se vzbudíte a netušíte, že to může být vaše ráno poslední...," vzpomíná Wimsatt.
Technologie není všechno
Kapitánka a pilotka Jessica Hawkinsová nikdy nezapomene na situaci, kdy ze svého vrtulníku sledovala těžkou přestřelku pěchoty v jedné hustě obydlené vesnici. Zaměřit zbraně z paluby vrtulníku bylo těžké, jelikož námořníci a Talibové byli navzájem moc blízko. I tak se ale Hawkinsová třikrát vrátila na základnu doplnit munici, než bitva, při níž dva z námořníků zahynuli, skončila.
"Do tří odpoledne jsem byla u rampy (nákladního letadla) C-130," vzpomíná. Vojáci se tam naposled loučí s padlými, jejichž ostatky jsou nakládány do stroje k repatriaci. "Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že tělo toho kolegy musí být ještě teplé. A napadlo mne, že jsem neodvedla svou práci dobře, že jsem měla víc střílet a lépe se zorientovat v tom, co se tam na zemi dělo," řekla Hawkinsová.
A taky si z Afghánistánu přivezla cennou lekci: "Nejsme neporazitelní. Máme sice technologickou převahu, ale ten nepřítel je zdatný."
Arrington přiznává, že se Američanům z Afghánistánu neodjíždělo radostně. I krajina je tam pohlednější ve srovnání s rovinatým Irákem. Zde, na jejich odlehlé základně, je největším nepřítelem samolibost. Piloti jsou si vědomi, že jejich příští bojová mise možná bude Afghánistán. V Iráku je sice stále 130 tisíc Američanů, ale jejich stav se má od září velmi rychle snižovat. "Nedokážu si představit, že by nás znovu poslali sem, ale kdo ví," říká Wimsatt.
Foto: ČTK/AP, Reuters
