Za největší chemickou katastrofu v dějinách bývá označován únik plynů z pobočky amerického koncernu Union Carbide v indickém Bhópálu. Neštěstí, k němuž došlo v noci z 2. na 3. prosince 1984 a za něž bylo teprve dnes odsouzeno prvních osm lidí, si bezprostředně a během prvního týdne vyžádalo na osm tisíc obětí a dalších asi 15 tisíc lidí zemřelo v následujících letech.
Následky otravy trpí přes 100 tisíc lidí a další nemocní přibývají - místo někdejší továrny na pesticidy totiž dodnes není vyčištěno, takže z něj i nadále unikají jedy do půdy a podzemní vody.
"Opuchly nám oči, nemohli jsme dýchat, zvraceli jsme krev, lidé padali mrtví k zemi," vzpomínají přeživší na noc, kdy bhópálská továrna vychrlila mrak jedovatých plynů nad milionové město. Nikdo nevěděl, co se děje, a tak lidé vybíhali do ulic. Přitom stovkám z nich mohla zachránit život rada: zůstat v domě, utěsnit okna a dýchat přes namočený hadr. Vedení chemičky navíc zprvu tvrdilo, že jde jen o látku podobnou slznému plynu.
ČTĚTE TAKÉ: OBRAZEM: Deset nejhorších ekologických katastrof
V ulicích zůstalo několik tisíc mrtvých: podle Union Carbide zemřelo do prvního týdne po havárii 3800 lidí, ti, co mrtvé sváželi, ale mluví až o 15 tisících. Umírněné odhady se pohybují okolo osmi tisíc mrtvých během prvního týdne.
Další tisíce zemřely na následky otravy v následujících letech, řada lidí oslepla či onemocněla rakovinou, matkám se začaly rodit postižené děti.
Ani nemocnice, v nichž ošetřovali lidi s poleptanými sliznicemi, po havárii nevěděly, jaký plyn unikl. Až později vyšlo najevo, že do vzduchu se dostalo 40 tun methyl-isokyanátu. Postupně vyplouvala na světlo další fakta. V době havárie nefungoval v továrně varovný systém a ani jedno z několika bezpečnostních zařízení. Jen chladicí systém, který měl snižovat teplotu v nádrži s methyl-isokyanátem, mohl katastrofě zabránit, kdyby fungoval.
Ve snaze ušetřit náklady zrušila také firma na nočních směnách odborný dozor. Vysoce rizikové bylo nestandardní (ale levnější) skladování nebezpečné látky v tak velkém tanku.
Největší podíl na neštěstí zřejmě nese firma Union Carbide, jejíž vedení zanedbalo bezpečnostní opatření v továrně, která už sice tehdy pesticidy nevyráběla, ale nebezpečné chemikálie skladovala. Svůj díl viny ovšem nese i indická vláda, které byla akcionářem firmy Union Carbide India Limited (UCIL), jež závod v roce 1970 v Bhópálu postavila a provozovala.
Ze zodpovědnosti za následky neštěstí se Union Carbide podle některých vyvázala tím, že v roce 1989 zaplatila indické vládě jednorázovou částku 470 milionů dolarů. Za průtahy s jejím vyplácením obětem bývá indická vláda stále kritizována. Záhy po neštěstí byl obviněn z vraždy a vzat v Indii do vazby tehdejší šéf americké firmy Warren Anderson (89).
Ten po propuštění na kauci odjel do USA a k soudu už se nedostavil. Loni v létě byl na něj v Indii opět vydán zatykač a dnes ho tamní soud odsoudil.
Spory se vedou i o to, kdo z trosek továrny odstraní chemický odpad, který stále zamořuje okolí. Union Carbide totiž svůj podíl v UCIL v polovině 90. let prodala firmě McLeod Russel Ltd., která je dnes součástí společnosti Eveready Industries India Ltd (EIIL). EIIL se tak stala pronajímatelem osudného pozemku a údajně převzala pod dozorem indické vlády zodpovědnost za jeho vyčištění.
Bhópálskou katastrofu zdokumentoval, tehdy a znovu po 18 letech, slavný indický fotograf Raghu Ráj. Jeho černobílé fotografie obletěly svět a k vidění byly v roce 2004 i v Praze. Bhópálská tragédie se stala i námětem románu Zvířetovi lidé (česky 2009), jehož autor Indra Sinha našel pro hlavního hrdinu předobraz v jedné z obětí katastrofy. Jmenoval se Sunil, a když odřezávali jeho oběšené tělo z trámu, měl na sobě tričko s nápisem: "No More Bhopals".
Foto: Profimedia
