Turci na vzestupu, přepisují pravidla regionu

Všeobecně se bere za bernou minci, že americká destrukce Iráku zvrátila mocenskou rovnováhu v Zálivu a otevřela cestu Íránu, aby se stal největší regionální velmocí, schopnou postavit se dominanci sunnitských arabských států a stavět se do role rivala Izraele i Spojených států.

V americkém listu International Herald Tribune (IHT), který vychází v Evropě, to napsal politolog Patrick Seale.

Vliv Íránu se rozšířil do samotného Iráku, který je teď řízen šíity, a dál do Sýrie, Libanonu, Palestiny a možná dokonce až k severojemenským povstalcům, kteří bojují proti ústřední vládě v Saná, což je vývoj, který vyvolal pochopitelné znepokojení v Saúdské Arábii.

Ale válka v Iráku měla ještě jiný důležitý důsledek. Nezdar USA v Iráku a jejich neschopnost zkrotit izraelské excesy povzbudily Turecko k tomu, aby se vymanilo z americké svěrací kazajky a prosazovalo se jako silný nezávislý aktér v srdci rozsáhlé oblasti, jež se táhne od Blízkého východu až k Balkánu, od Kavkazu do Střední Asie.

Turci rádi říkají, že zatímco Írán a Izrael jsou revizionistické mocnosti, jejichž rozpínavost a vyzývavost vůči existujícím mocenským strukturám vyvolává obavy nebo přímo strach, Turecko je stabilizující mocnost, jehož cílem je šířit široko daleko mír a bezpečnost.

Turecko rozšiřuje svůj vliv spíš diplomacií než silou. Pěstuje také hospodářské svazky se svými sousedy a nabídlo zprostředkování v několika regionálních konfliktech.

Neváhalo ale použít síly k potlačení povstalců z Kurdské strany pracujících, která bojuje za kurdskou nezávislost. Ale i tady teď Turecko uplatňuje měkčí přístup.

V posledních letech zaznamenala turecká diplomacie mnoho úspěchů, což zvýšilo popularitu země v arabském světě a posílilo její pozici při snaze dostat se do Evropské unie.

Turecká dynamická mnohosměrná politika začala nabývat obrysů, když se v roce 2002 dostala k moci Strana spravedlnosti a rozvoje v čele s premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem a Abdullahem Gülem, dnes prezidentem.

Oba byli oprávněně považováni za konzervativní a umírněné islamisty, ale dávali si záležet na zdůrazňování, že nechtějí vytvořit islámský stát.

Turci jsou sice většinou muslimové, ale stát je laický, demokratický, kapitalistický a blízký jak Západu, tak arabskému a muslimskému světu. Turci se sami považují dokonce za most životně důležitý pro obě strany.

Tureckou aktivnost ilustrují dvě říjnové návštěvy. Premiér Erdogan v doprovodu devíti ministrů a také podnikatelů, kteří zcela zaplnili Airbus, navštívil Bagdád a podepsal tam nejméně 48 memorand z oblasti obchodu, energetiky, vodních zdrojů, bezpečnosti, ekologie a tak dále.

Zhruba ve stejné době byl ministr zahraničí Ahmet Davutoglu v Halábu, kde se svým syrským protějškem Valídem Mualimem podepsal dohody, z nichž možná nejvýznamnější odbourává vízovou povinnost a otevírá cestu volnému pohybu lidí přes společnou hranici.

Další posun zaznamenalo Turecko říjnovým podpisem protokolů s Arménií o obnovení diplomatických vztahů a o otevření hranic s ní. Nepřekvapilo, že proti tomu vznesl silné námitky spojenec Turecka Ázerbájdžán, protože je s Arménií v konfliktu kvůli Náhornímu Karabachu - Armény obývané a arménskými silami okupované enklávě na ázerbájdžánském území.

Není pravděpodobné, že turecko-arménské protokoly budou plně uplatněny, dokud se Arménie nestáhne aspoň z některých distriktů Karabachu. Ale historický krok k turecko-arménskému usmíření byl učiněn.

Z arabského hlediska nejvýznamnější bylo nepochybně ochlazení tureckých vztahů s Izraelem. Na vztazích se projevila nevole mnoha Turků při pohledu na izraelský krutý útlak Palestinců, jehož vrcholem byla válka v Gaze.

Už před útokem na Gazu Erdogan neváhal označit některé brutální izraelské akce za "státní terorismus". Úplná roztržka mezi oběma zeměmi je nepravděpodobná, ale stejně tak je nepravděpodobné, že vztahy znovu nabudou dřívější srdečnosti, dokud v Izraeli zůstanou u moci zastánci tvrdé linie premiér Benjamin Netanjahu a ministr zahraničí Avigdor Lieberman.

Tureckou diplomacii posiluje také centrální pozice země z hlediska spojení mezi producenty ropy a plynu v Rusku a ve Střední Asii a Evropou.

Tak či onak Turecko na vzestupu přepisuje pravidla mocenské hry na Blízkém východě pozitivním a nekonfrontačním způsobem. Je to v této vysoce výbušné oblasti jeden z mála světlých bodů.

Foto: archiv EK, Wikipedia, turecký generální štáb, Profimedia a ČTK/AP