Diskriminace
Život severokorejských imigrantů. "Na Jihu jsme za barbary"

Elitní voják severokorejské armády Čo Sung-hjong riskoval přechod přes minová pole, aby se uchýlil do Jižní Koreje, kam ho vedla touha po prosperitě. Ale stejně jako další Severokorejci se tam setkal s diskriminací a pohrdáním. Kvůli jeho přízvuku ho odmítli při mnoha přijímacích pohovorech, když se ucházel o zaměstnání. Severokorejci jsou na Jihu podle něho považováni za barbary.

Tento dnes sedmatřicetiletý muž pracoval v restauraci za poloviční mzdu, než jakou dostávali jeho jihokorejští kolegové. Zbavil se však svého přízvuku a ve volném čase jako první přeběhnuvší Severokorejec vystudoval univerzitu.

Nyní publikoval knihu o výzvách, s nimiž se musejí potýkat severokorejští přeběhlíci v radikálně odlišné jihokorejské společnosti. Od konce korejské války (1950-1953) uteklo na Jih před chudobou a represemi více než 30 tisíc Severokorejců. Nejvíce přeběhlíků bylo registrováno v 80. letech, kdy hladomor skosil statisíce Severokorejců.

Veřejné mínění v Jižní Koreji se změnilo. Nyní si mnoho přeběhlíků stěžuje, že nemohou najít důstojné zaměstnání ani přátele. Jejich znalosti považují často Jihokorejci za zastaralé a pohlížejí na ně s podezíravostí a pohrdáním.

Míra nezaměstnanosti mezi přeběhlíky dosahuje sedmi procent, což je téměř dvojnásobek celostátního průměru, a jejich měsíční příjem je proti celostátnímu průměru poloviční.

Čo přeběhl v roce 2002, zlákán svobodou a prosperitou, kterou slibují tlampače rozmístěné jihokorejskou armádou podél hranic se Severem. V Jižní Koreji ho však překvapil velký tlak. "Byl jsem zaražen silně konkurenčním prostředím, kde vládne princip přežití nejsilnějších," říká. "Nakonec jsem si uvědomil, že se možná nikdy nezbavím stigmatu severokorejského přeběhlíka," cituje ho agentura AFP.

Přestože má vysokou školu, byl odmítnut na stovce pracovišť, kde se ucházel o zaměstnání, když uvedl, že přišel ze Severní Koreje. Jakmile začal svůj původ tajit, nabídky zaměstnání dostával. Dnes vyučuje na univerzitě a svůj případ považuje za ojedinělý.

Od roku 2000 přešlo hranici devět vojáků, poslední v prosinci za deště kulek, takže o něm psal zahraniční tisk.

Dva z těchto vojáků jsou však ve vězení pro konzumaci drog a pokus o vraždu. Další se stal alkoholikem a zemřel na rakovinu jater, jeden voják utrpěl zranění s doživotními následky, když ho přejel automobil, zatímco další Jižní Koreu opustil.

"Mnoho vojáků říká, že litují, že na Jih šli," říká Čo. On sám však nelituje. Uvádí případy mladých, kteří se dokázali integrovat, a to podle něho vzbuzuje velké naděje.

Podle jedné vládní studie 23 procent Severokorejců, kteří přeběhli na Jih, uvažovalo o návratu. Někteří se skutečně vrátili. Dvacet z nich pak v severokorejských médiích vyprávělo o "pekle" života na Jihu, kde se s nimi zacházelo jako s druhořadými.

Soul však obvinil Pchjongjang, že některé unesl a přes jejich svědectví v médiích, jež se zdají vynucená, o nich není vůbec slyšet. Ochránci lidských práv uvádějí, že přeběhlíci jsou na Severu přísně trestáni.

"Nikdy jsem život na Jihu nepovažoval za peklo. Trhá mi však srdce, když vidím ty, co riskovali život, aby se sem dostali, jak páchají sebevraždy nebo emigrují jinam kvůli stigmatizaci," říká Čo.

Pokud by se obě Koreje sjednotily, osud Severokorejců nebude snadný. "Severokorejci jsou velmi hrdí a nikdy nepřipustí, aby se pohrdalo jejich národní a osobní hrdostí," uvádí Čo.