Trauma deportací v Pobaltí přetrvává dodnes

Datum 25. března je pro mnoho lidí v Pobaltí trvale spojeno s bolestnými vzpomínkami. V tento den roku 1949 totiž začali sovětští okupanti s masovými deportacemi obyvatel Estonska, Lotyšska a Litvy na Sibiř. Postiženým mohl být téměř kdokoli. A na Sibiři čekala na mnohé z odvlečených smrt.

Takzvané březnové deportace sovětskými úřady roku 1949 byly zaměřeny hlavně proti odpůrcům násilné kolektivizace a dalším nepřátelům režimu. Mezi deportovanými na Sibiř bylo i mnoho dětí a mladistvých. Celkem se obětí deportací stalo více než 94 tisíc lidí.

Nebyla to však první akce tohoto druhu v regionu. Pobaltské země, Estonsko, Lotyšsko a Litvu, zasáhlo během 30. a 40. let uplynulého století hned několik pohrom.

Po více než dvaceti letech nezávislosti osud těchto zemí poznamenala druhá světová válka v podobě anexe Sovětským svazem, která byla spojena s represemi a rovněž deportacemi, a následná okupace nacisty.

Jen roku 1941 bylo na Sibiř převezeno 16 tisíc Lotyšů. Centrem deportací se stalo nádraží Tornakalns na okraji Rigy. Odtud vyjely 14. června 1941 první vlaky.

"Sociálně nebezpečné elementy" se popravovaly 

Také tehdy směřovalo v zoufale přeplněných dobytčácích daleko na východ mnoho dětí. Pokud nezemřely hladem či vyčerpáním, byli ti, jež úřady označily za "sociálně nebezpečné elementy", na Sibiři zastřeleni.

Mezi deportovanými byl i patnáctiletý Ilmars Kangis, který svého rovněž odvlečeného otce, bankovního úředníka, spatřil na nádraží v Rize naposledy. "První zimu na Sibiři byly k jídlu jen shnilé nebo zmrzlé brambory. Radovali jsme se, když občas byl tuk s chlebem. Člověk celou dobu myslel jen na jídlo, hlavně jako mladý. U nás v táboře byly i malé děti, některé z nich přežily první zimu. Mě nejspíše zachránil můj optimismus," vzpomíná na roky hrůzy a beznaděje Kangis.

Pád nacismu a opětovné obsazení SSSR tak země v Pobaltí vnímaly s ohledem na minulé i další represe zdaleka ne vždy jako osvobození.

Nezávislost vyhlásily pobaltské země v roce 1918. V roce 1940 ale byly na základě tajných dodatků ke smlouvě o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem anektovány Sovětským svazem.

Během prvního roku vlády sovětské úřady deportovaly na Sibiř desítky tisíc obyvatel těchto zemí.

Přepadení SSSR Německem využily pobaltské země k opětovnému vyhlášení nezávislosti, kterou však Němci smetli ze stolu, a Litva, Lotyšsko a Estonsko byly začleněny do říšského komisariátu Ostland.

Svobodu Pobaltí nepřinesl ani konec války. Po porážce hitlerovského Německa země znovu padly do rukou sovětské armády, před jejímž příchodem stihly na Západ uprchnout z jednotlivých zemí desítky tisíc lidí.

Další desítky tisíc osob sovětské úřady poslaly do vyhnanství na Sibiř a stejné množství lidí odešlo do lesů, kde jako "lesní bratři" vedli až do počátku 60. let partyzánskou válku proti okupantům. Pod záminkou boje proti odpůrcům kolektivizace zemědělství se sovětský režim odhodlal k tvrdé odvetě.

Kolektivizace zemědělství postupovala ve třech etapách. První etapa, která se zaměřila na daňový nátlak, neměla velký úspěch. Sovětské vedení se proto rozhodlo k tvrdším opatřením. Operace Priboj (Příboj), kterou vedení Sovětského svazu schválilo v lednu 1949, byla oficiálně zaměřena nejen proti kulakům a odbojným rolníkům, ale také proti "nacionalistům", "banditům" a jejich pomocníkům a rodinným příslušníkům.

Lidi odvlékaly malé operační skupiny 

Velením celé operace, do které byly zapojeny desítky tisíc vojáků, stranických funkcionářů a dalších přisluhovačů režimu i z postižených zemí, byl pověřen velitel vnitřních vojsk ministerstva státní bezpečnosti, předchůdce nechvalně známé tajné policie KGB, Pjotr Burmak.

Samotné deportace uskutečňovaly menší operační skupiny o maximálně deseti lidech. Operace byla rychlá a nečekaná, začala ráno a večer už byla většina deportovaných ve vlacích, které je rozvážely do míst určení. Všechno totiž bylo dopředu pečlivě naplánováno a vykonavatelé deportací se o akci dozvěděli kvůli možnému vyzrazení až asi deset hodin před jejím zahájením.

Celkem bylo deportováno více než 94 tisíc lidí; podle lotyšského historika Heinrichse Strodse jich 42 149 pocházelo z Lotyšska, 31 917 z Litvy a 20 713 z Estonska. O zrůdnosti operace svědčí fakt, že přes 44 procent deportovaných tvořily ženy a téměř 30 procent děti.

Více než čtyři tisíce lidí zahynuly během prvního roku ve vyhnanství. Organizátory i vykonavatele těchto zločinů čekaly odměny a vyznamenání. Podle Strodse se historikům podařilo zmapovat cílové oblasti asi jen u poloviny deportovaných. Nejvíce z nich našlo svůj druhý "domov" v Krasnojarském kraji a v Omské oblasti. Většině deportovaných byla přidělena práce v kolchozech.

Celkový počet deportovaných se za léta 1944 až 1952 odhaduje podle českého odborníka na dějiny Pobaltí Luboše Švece na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě.

Za sovětské vlády se v Pobaltí výrazně zvýšil počet Rusů. Dodávky surovin z Ruska svázaly ekonomiku Pobaltí s Ruskem a industrializace vyvolala masový příliv ruského dělnictva do pobaltských zemí. K tomu je třeba přičíst i pracovníky komunistického aparátu, bezpečnosti a armády.

V roce 1990 jako první z postsovětských republik zahájily pobaltské země boj za nezávislost na SSSR. Rusko také nelibě neslo vstup pobaltských států do NATO a neúčast těchto zemí ve Společenství nezávislých států (SNS), které tvoří zbylých 12 bývalých sovětských republik.

Po získání nezávislosti začaly v Estonsku a Lotyšsku spory o postavení ruskojazyčné menšiny, která v těchto zemích tvoří přibližně třetinu obyvatel.

Rusko by mělo uznat svou odpovědnost

K obětem deportací patřila i rodina bývalé lotyšské ministryně zahraničí a první lotyšská eurokomisařka Sandry Kalnieteová. Kalnieteová sama se narodila v sibiřském lágru roku 1952. Utrpení deportovaných popsala ve své knize V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (v České republice představila své dílo roku 2005).

Její země, uvedla Kalnieteová tento týden v rozhovoru pro německou veřejnoprávní televizi ARD, se dodnes z tohoto traumatu nevzpamatovala. také proto ne, že se obětem nedostalo uznání - a už vůbec ne z ruské strany. "Jednou jsem se své matky zeptala, zda by ji uspokojilo, kdyby z Ruska přišla oficiální omluva. Řekla, že to nepotřebuje. Jsou ale mnozí, pro něž by to bylo důležité.

A myslím, že i pro Rusko by bylo důležité, kdyby si prošlo tímto bolestným procesem uznání své odpovědnosti za události ve 20.století," řekla Kalnieteová.

Foto: Petr Podaný a archivní snímky (černobílé)