Dvě a čtvrt hodiny. To je doba, za kterou dnes rychlovlaky společnosti Eurostar urazí vzdálenost mezi Londýnem a Paříží. Propojení obou metropolí „suchou nohou" umožnil tunel pod Lamanšským průlivem, od jehož zprovoznění dnes uplynulo 15 let.
Poprvé s cestující veřejností se na svou pravidelnou trasu vydaly vlaky projíždějící tunelem pod Lamanšským průlivem v ranních hodinách v pondělí 14. listopadu 1994. Vzdálenost mezi Londýnem a Paříží překonaly přesně podle jízdního řádu za tři hodiny a mezi Londýnem a Bruselem za tři hodiny a patnáct minut.
Samotným tunelem přitom prolétly rychlostí 160 kilometrů za hodinu během zhruba dvaceti minut. I když cena jízdného nebyla nikterak nízká, bylo několik prvních souprav už dlouho beznadějně vyprodáno.
Osobní železniční doprava je jednou ze tří služeb, které tunel veřejnosti poskytuje; těmi dalšími je přeprava osobních a nákladních automobilů a autobusů a nákladní železniční přeprava.
Tunel pod Lamanšským průlivem, známý jako Eurotunel, spojuje anglický Folkestone nedaleko Doveru a francouzské městečko Coquelles poblíž Calais. Je dlouhý zhruba 50 kilometrů, z nichž 38 kilometrů vede pod mořským dnem.
Jeho výstavba trvala necelých sedm let a slavnostně byl otevřen v květnu 1994 za přítomnosti francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a britské královny Alžběty II.
Tunel, který ve svých útrobách už přepravil přes 230 milionů cestujících, musel v průběhu dosavadní existence bojovat s nedostatkem financí i s několika požáry. Potíže ale překonal a s rostoucím ziskem společnosti se zdá, že se blýská na lepší časy.
Ze dvou spojů denně to Eurostar, který vysokorychlostní vlaky provozuje, dotáhl na několik desítek vlaků pendlujících každý den mezi Londýnem a Evropou. Eurostar převálcoval i letecké dopravce, když před dvěma lety dosáhl téměř sedmdesátiprocentního podílu na celkovém počtu cestujících mezi Londýnem a Paříží. Rychlovlaky jsou na 495 kilometrů dlouhé trase rychlejší, navíc cestující odvezou až do center měst.
Ekologové ještě přidávají, že ovzduší znečišťují desetkrát méně než letadla.
Podmořskou stavbu mezi anglickým městem Folkestone a francouzským Calais tvoří dva stejné, 30 metrů vzdálené tunely, které jsou každých 375 metrů propojeny se služebním tunelem. Eurotunel, jak je stavba nazývána v Česku, je s téměř 51 kilometry ve světě druhým nejdelším tunelem vedoucím pod vodní hladinou.
Jeho podmořská část, která dosahuje délky 39 kilometrů je pak ale vůbec nejdelší. Rychlovlaky projíždějí v hloubce zhruba 40 metrů, v nejnižším místě ale hloubka dosahuje až 75 metrů.
Nápad propojit Británii s kontinentální Evropou je starý několik staletí, tehdy ho však považovali za bláznivou výstřednost. Obě země se stavbou tunelu začaly vážně zabývat počátkem 80. let minulého století. Tunelu dala v roce 1986 zelenou takzvaná Dohoda z Canterbury, která mimo jiné poprvé vymezila hranice mezi Británii a Francií na "zemském povrchu", uprostřed budoucího tunelu.
Tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová se stavbou souhlasila za podmínek, že její financování půjde pouze ze soukromých zdrojů. Tunel ale plánované náklady překročil o celých 80 procent. Zadlužení, které za 12 let existence tunelu dosáhlo asi čtvrt bilionu korun, provozující firmu dovedlo před třemi lety až k bankrotu. Před ním ji nakonec zachránila restrukturalizace, která snížila zadlužení na polovinu.
Firma tak v roce 2007 poprvé v historii dosáhla malého operačního zisku, a loni to již bylo 40 milionů eur (1,1 miliardy korun).
Eurotunel, který od ostatních dopravců vybírá za použití tunelu poplatky, konkuruje kromě letadel také trajektovým přepravcům operujícím v oblasti Lamanšského průlivu. Ve svých nákladních vlacích zvaných Shuttle převáží z jednoho konce tunelu na druhý osobní a nákladní automobily i s cestujícími. Přepravované nákladní vozy byly již několikrát příčinou požárů.
Naposledy v tunelu hořelo loni v září. Tunel tak byl kvůli nutné opravě na šest měsíců částečně uzavřen, což poškodilo hospodaření firmy.
Stejně jako Eurotunel musel zápasit s dluhy, Eurostar na britské straně hned od počátku bojoval s kolejemi. Pojem "britská železnice" je prý pro obyvatele ostrovní země synonymem veškerého myslitelného selhání.
Faktem je, že až do roku 2007 si zde rychlovlaky musely vystačit s "normálními" kolejemi a tudíž se podle mnohých "nepředstavitelně vlekly". Na francouzském úseku se naopak řítily až třísetkilometrovou rychlostí a "doháněly" tak čas.
V listopadu 2007 se pak Eurostar podruhé narodil. Byla totiž dokončena rekonstrukce železniční trati na britské straně a otevřena vysokorychlostní 109 kilometrů dlouhá trať High Speed 1. Zároveň byla koncová stanice v Londýně přesunuta na nákladně opravené nádraží svatého Pankráce.
Nová trať zkrátila dobu mezi Londýnem a Paříží na pouhé dvě a čtvrt hodiny. Zrychlila i spoj Londýn-Brusel, na kterou nyní vysokorychlostní vlak TGV potřebuje jen hodinu a 51 minut.
Vedení Eurostaru nabízí i řadu doplňkových služeb. V zimních měsících je to třeba přímý servis pro lyžaře směřující z Londýna do francouzských Alp.
Do vlaků také plánuje zavést bezdrátový přístup k internetu, který je prozatím cestujícím k dispozici skoro ve všech jeho stanicích.
Foto: eurotunnel.com a Profimedia
