Přesně před třemi sty lety byl pravý Robinson zachráněn ze svého ostrova. Archeologickým nadšencům se podařilo zrekonstruovat, jak na ostrově v Pacifiku přežíval pirát, který poskytl předlohu pro román Daniela Defoea Robinson Crusoe.
Na neobydleném ostrově na jihu Pacifiku spatřila posádka anglické lodi Vévoda oheň. Následující den, 2. února 1709, se na palubu vyškrábalo lidské stvoření oděné v kozích kůžích.
Byl to Alexander Selkirk, skotský námořník, který na ostrově Más a Tierra, 650 kilometrů od pobřeží Chile, strávil čtyři roky a čtyři měsíce v úplné samotě.
Na rozdíl od Robinsona z románu vydaného o deset let později nenarazil Selkirk na žádného Pátka.
Nemusel se ale ani bát lidožroutů, spíše španělských námořníků, kteří by Brita zabili či prodali do otroctví. Také jeho loď neztroskotala, ale byl vysazen na břeh po hádce s kapitánem. S lidmi vůbec pirát, ochlasta a raubíř vycházel špatně, a tak pro něj možná izolace na ostrově nebyla tak strašlivá.
David Caldwell je archeologem Skotského národního muzea v Edinburghu. Zkoumá historii Skotska, a to většinou z pohodlí své kanceláře.
Ale japonský nadšenec pro robinsonovskou romantiku Daisuke Takahashi ho přesvědčil, aby se vydal na ostrůvek na opačné straně zeměkoule, píše německý Der Spiegel.
Takahashi s pomocí National Geographic Society v USA získal sponzora pro svou vysněnou vizi, potřeboval ale vědecký dozor. Caldwell má na vykopávky kvalifikaci a navíc se v jeho domovském muzeu nacházejí dvě nejznámější relikvie spojené se Selkirkem: nádoba, kterou si pirát sám vyřezal, a truhla, kterou používal při výpravách do Středomoří.
Na ostrově, který se od roku 1966 oficiálně jmenuje Robinson Crusoe, strávil tým vědců víc než měsíc. Dnes tu žije asi šest set lidí, většinou rybářů, kteří chytají langusty. Není tu ani hospoda.
Vědcům se podařilo potvrdit, že Selkirk nebydlel na pobřeží, ale na svahu sopky, na vysokém a dobře chráněném místě. Našli noru, která nesla stopy dřevěných podpěr. Možná tu byla Selkirkova chatrč. Když Caldwell odhrabal vrchní vrstvu zeminy, našel jasný důkaz, že tu Selkirk opravdu přebýval - necelé dva centimetry dlouhý kus bronzu.
Kov měl totiž naprosto stejné složení jako nožička navigačního kružítka z muzea v Edinburghu, o které bylo známo, že patřila slavnému námořníkovi. Metalurgický test prokázal, že oba kusy železa pocházejí z jednoho místa v anglickém Cornwallu. „Takhle jasný důkaz se archeologovi podaří objevit jen opravdu málokdy," vypráví Caldwell německému časopisu Spiegel. Své poznatky publikoval v odborném časopise Post-Medieval Archeology.
Tři sta metrů nad chatrčí měl Selkirk pozorovatelnu. Muselo být těžké rychle rozeznat, zda má zapálit signální oheň, či se naopak skrýt. Dvakrát za jeho pobyt na ostrově na pláži přistály španělské lodi.
Materiálně mu na ostrově nic nechybělo. Možná se mu vedlo dokonce lépe než kdy dříve či potom, na ostrově je celoročně mírné klima, dostatek jídla, žádné nebezpečné šelmy a především - absolutní svoboda. Nejčastější Selkirkovou zábavou byl prý lov divokých koz, které mu sloužily jako zdroj masa i kůží. Celkem jich měl zabít a zkonzumovat asi čtyři stovky. Jeho nohy ztvrdly během po vulkanickém terénu natolik, že už nikdy nepotřeboval boty.
Rozhodně byl v lepším fyzickém stavu než jeho zachránci. Polovina posádky Vévody trpěla kvůli dlouhé plavbě z Anglie kurdějemi. Další tři roky strávil Selkirk s těmito piráty, kteří přepadávali nepřátele britské koruny.
Po návratu do Anglie v londýnských putykách vyměňoval příběhy ze svých cest za jídlo a pití. Je pravděpodobné, že takto se s ním seznámil i Daniel Defoe. Bestseller, který Selkirk takto inspiroval, je považován za první anglický román.
Alexandr Selkirk se ale celosvětové proslulosti nedožil. Život ve městě mu nevyhovoval, začal zase pít, pral se a také měl prý dvě manželky zároveň. Nakonec utekl zase na moře, tentokrát jako poručík královského námořnictva. V roce 1721 zemřel v západní Africe na žlutou horečku.
Pátrání po jeho odkazu ale ještě není u konce. Podle dobových zpráv si Selkirk na ostově vedl deník. Kam se ale poděl? Archeolog Caldwell se domnívá, že zná alespoň přibližnou odpověď.
Brzy po Selkirkově smrti se jeho písemnosti dostaly do sbírky vévody z Hamiltonu, nejbohatšího skotského šlechtice. Jeho potomci však na konci devatenáctého století potřebovali peníze, a tak jeho sbírky rozprodávali.
V Londýně tyto poklady hromadně nakupoval mladý německý císař. Pokud ještě deník existuje, může se nacházet v Berlíně.
„Odhaduji, že by mohl být na nějakém zapomenutém regále ve Státní knihovně Pruského kulturního dědictví," říká Caldwell.
Foto: archiv, wikipedia a Profimedia
