"Co tady děláte, nevíte, že je to vojenská zóna?" křičí na nás řecký policista na hranici s Makedonií. Vůbec mu nevadí, že o kus dál otevřeně nabízejí služny převaděči. Právě díky nim takzvaná balkánská uprchlická cesta oživuje a Evropa začíná mít opět obavy z běženců.
Nádraží v Idomeni se letos na jaře stalo symbolem uprchlické krize, dnes už nenajdete jediný stan. Dokonce tu není ani náznak po tom, že na ploše velké asi jako Václavské náměstí tábořilo na 13 000 běženců. Vše je vzorně uklizeno, plot kolem železniční trati svítí novotou. Dokonce tu jezdí vlaky a vše se napohled vrátilo k normálu.
V březnu bylo řecké policii všechno jedno, strážníci se pošklíbali úsilí makedonské strany ochránit své hranice a nevyvíjeli v tomto směru vůbec žádné úsilí. Dnes je ale všechno jinak. Po pěti minutách se přiřítí policejní auto, jsme zatčeni a odvezeni na stanici. Zatímco se hádáme, přivádějí jiní policisté další úlovek, Afghánce, který se pokoušel překonat hranici na vlastní pěst. Mužům zákona se snaží namluvit, že jde do Turecka a trochu se spletl, mezitím si stěžuje na srdeční infarkt. 
Chlapec putuje do "cely", která je v někdejším přístřešku pro kozy ve vesnickém stavení, kde byla očividně služebna narychlo zřízena kvůli ochraně hranice. V chlívku už ostatně sedí pět jeho krajanů, takže mu alespoň není smutno. Všichni dobře vědí, že se jim vůbec nic nestane, protože deportace jsou pozastavené a policie je za pár hodin zase pustí.
Byznys pro převaděče
Někteří obyvatelé pohraničních vesnic si teď našli nový druh byznysu - převádění běženců přes zelenou hranici. Své služny dle uprchlíků nabízejí celkem otevřeně, hlavně v okolí 
kempů. Převaděčské skupinky bývají organizované a jako řidiči se do nich zapojují i sami uprchlíci, klienty si pak vyměňují na několika místech až do cíle cesty v srbské metropoli Bělehradě. Pozemní cesta do Bělehradu stojí zhruba od tisíce eur výš, záleží, co se podaří s pašeráky usmlouvat. Syřan Isa ale takto riskovat nechce. "Je to příliš nejisté a nebezpečné, spoustu známých deportovali zpátky," říká. Ví prý o lepší možnosti, získat falešný pas a v klidu na něj odletět do Německa. "Potřebujete 2500 euro (67 500 Kč) na osobu, za to vám pořídí falešný dokument a zřejmě i uplatí policisty na letišti. Vím o známém, který takto odletěl z Athén, hned po vystoupení na německém území požádal o azyl" říká Isa. Sám však takové peníze nemá a tak doufá, že to pro něj dopadne dobře a evropské země si zdejší běžence nakonec přece jenom rozeberou. "Může to trvat třeba roky, ale doufám, že se odsud nakonec dostaneme," říká na rozloučenou.
Obavy z dalšího přílivu migrantů vyjádřili na schůzce v Bělehradě maďarský premiér Viktor Orbán a jeho srbský protějšek Aleksandar Vučič, situace se podle nich může snadno opět vymknout kontrole. Zatím je ale v Srbsku několik tisíc migrantů a státní úřady se o ně příliš nezajímají , nemusejí ae ale obávat ani deportace, když něco provedou nebo nemají v pořádku doklady. "Čekáme tady na zázrak" říká v parku před bělehradským hotelem Bristol Pákistánec Ekram v čele skupinky mladíků. Jsme na místě, kam pašeráci vozí přes Balkán své klienty. Rodiny s dětmi pak pokračují na hranici s Maďarskem, kde mají šanci, že budou vpuštěni dál. Samostatně cestující mladíky však maďarské úřady nepouští, zůstávají proto většinou v Bělehradě a hledají všechny možné cesty, jak pokračovat dál.
Štěstí pro 30 lidí denně
Srbské pohraniční městečko Subotica je od Bělehradu vzdálené 180 kilometrů. Pak je třeba ještě pokračovat 15 kilometrů k hranici, kde jsou k maďarskému plotu přilepené dva uprchlické tábory. Ten v Horgoši je určen pro Afghánce, přes Kelebiji cestují Syřané a Iráčané, obě skupiny se totiž nemají rády, bitky nejsou výjimkou.
Gülsen, učitelka ze syrského města Kamišlí dorazila do tábora skoro na pokraji sil. Spolu s manželem a dvěma malými dcerami, dvouletou a čtyletou, absolvovali náročnou cestu z tureckého Istanbulu přes Bulharsko do Srbska. Jejich svědectví dokazuje, že i tato přímá cesta existuje, i když musí překonat ostře hlídanou hranici mezi Tureckem a Bulharskem.
"Pustí nás zítra dál?" ptá se Gülsen. Stojíme u branky v plotě, po které s očekáváním pošilhávají všichni. Ze dveří co chvíli vykoukne maďarský policista, jako by chtěl zkontrolovat situaci. Na hlasitý výkřik "Go?" jen zavrtí hlavou. Dnes už ne. Zítra. Každý den může brankou projít patnáct lidí v každém z táborů, celkově tedy Evropa přijímá z Balkánské stezky třicet uprchlíků denně. Oficiálně. Cestou zpátky se pak před námi mihne pětice Afghánců s baťohy na zádech. To je ta neoficální migrace, daleko rozsáhejší, kterou ještě bude velmi těžké zkrotit.
* Je Evropa připravena na nový nápor běženců, pokud by Turecko vypovědělo příslušné dohody?
* Jak fungují pašerácké mafie a dokáží si s nimi balkánské země poradit?
* Oddechly si pohraniční vesnice od náporu běženců a vrací se život v nich k normálu?
* Jaké částky platí uprchlíci převaděčům?
CELOU REPORTÁŽ NAJDETE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI
