Obyvatelé USA straní Izraeli, u Evropanů je tomu naopak

Rozhořčení nad množstvím palestinských civilních obětí dosáhlo v Evropě svého vrcholu a získalo podobu antisionismu či antisemitismu. Výsledkem toho jsou útoky na Židy a synagogy. Hněv vůči Izraeli nabývá na intenzitě.

Stále více Evropanů je přesvědčeno o tom, že jednotlivec, který nezaujímá negativní stanovisko vůči Izraeli, nemá svědomí. Naopak ve Spojených státech zůstává podpora Izraele silná s výjimkou mladých lidí, kteří jsou nejvíce vystavováni zprávám na sociálních sítích. Podpora Izraele je ohromující také v politických kruzích. Zejména v Kongresu zůstává utrpení Palestinců téměř tabuizovaným tématem. Je to mimo jiné i tím, že američtí Židé jsou mnohem lépe organizovaní a více přímočaří než jejich nepříliš hlasité protějšky v Evropě.

Amerika tíhne spíše k jednoznačnému rozlišení dobra a zla, na rozdíl od evropských lídrů, kteří by nikdy nevyřkli ustálené spojení "osa zla". Nepokoje, které v Gaze vypukly již potřetí během šesti let, pak tomuto smýšlení odpovídají - demokratický židovský stát, zasažen raketami, jen reaguje na útoky islamistických teroristů.

James Lasdun, židovský básník, který se z Anglie přestěhoval do USA, tvrdí, že evropský antisemitismus se přizpůsobil. Dříve byl doménou pravicových nacionalistů, nyní má své místo také v muslimských komunitách.

Hněv nad izraelským bombardováním Gazy je sjednocujícím prvkem mezi jinak odlišnými islámskými komunitami v Evropě. Podle Jonathana Ejala, zahraničního analytika v Londýně, má kritika Izraele od Maročanů v Nizozemsku, přes Pákistánce ve Velké Británii, až po Alžířany ve Francii společné kořeny. Tím je podle něj frustrace a pocit odcizení.

Zejména v Německu proběhlo od vypuknutí konfliktu v Gaze velké množství demonstrací, v nichž zazněla hesla jako "Izrael: nacistický vrah" nebo "Žide, Žide, ty zbabělé prase, vylez a bojuj." Tři muži také hodili Molotovův koktejl na synagogu ve Wuppertalu. Skandovali Hitlerovo jméno a dovolávali se zplynování Židů. Násilné demonstrace propukly i ve Francii, což přimělo ministry zahraničních věcí Francie, Itálie a Německa k tomu, aby vydali prohlášení, že "antisemitská rétorika a projevy nepřátelství nemají v naší společnosti místo".

Německý ministr zahraničních věcí Frank-Walter Steinmeier pak šel ještě dál, když napsal, že z toho "tuhne každému v žilách krev". Německo patří spolu s USA k nejbližším izraelským spojencům, konkrétně od roku 1945, kdy ho k tomu přinutily okolnosti.

V každém případě je jisté, že pro pacifisticky tvářící se Evropu jsou Palestinci oběťmi, zatímco regionální mocnost Izrael, v němž dochází ke značné militarizaci společnosti, za oběť příliš považovat nelze.

Také postoj Američanů k této válce lze považovat za zkreslený a vytržený z kontextu. Pro Američany je stále obtížné říci, že zabití stovek palestinských dětí je židovským selháním. Není snadné vyjádřit myšlenku, že Gaza je de facto vězením pod širým nebem, kde se Hamásu částečně daří také proto, že si Izrael přeje zachovat status quo. Popřípadě také názor, že Izrael selhal při jednání s umírněnými Palestinci nebo že rozšiřuje židovské osady na Západním břehu s cílem udržet si vládu nad územím mezi Středozemním mořem a řekou Jordán.

Způsob, jakým se členové Kongresu překřikují, aby ukázali svou nezlomnou podporu Izraeli, ovšem příliš nesvědčí americkým zahraničněpolitickým zájmům. Ty spočívají v dosažení nyní nekonečně vzdáleného míru mezi Izraelci a Palestinci, jenž bude vyžadovat vyvážené zprostředkování ze strany USA.

Přesto došlo v americké společnosti k určitým změnám. Z nedávného výzkumu institutu Pew Research Center totiž vyplývá, že zatímco 53 procent respondentů ve věku kolem 65 let označuje za původce násilí Hamas, v případě respondentů ve věku 18 až 29 let jde pouze o 21 procent.