Pro sedmadevadesátiletou bývalou sekretářku v nacistickém koncentračním táboře Stutthof chce obžaloba podmíněný trest ve výši dvou let. Soudu v severoněmeckém Itzehoe ho v úterý podle agentury DPA navrhla státní zástupkyně. Proces s Irmgard Furchnerovou, která se zodpovídá z napomáhání k vraždám více než 11 tisíc vězňů, je zřejmě jedním z posledních, v němž je souzen někdo kvůli zločinům souvisejícím s druhou světovou válkou a holokaustem.
Státní zástupkyně Maxi Wantzenová v úterý vyjádřila přesvědčení, že obžalovaná je vinná z nápomoci k zákeřné a kruté vraždě ve více než 10 tisíc případech. "Tento proces má mimořádný historický význam," zdůraznila s tím, že je dost možná poslední svého druhu.
Furchnerová byla od června 1943 do dubna 1945, tedy ve věku svých 18 a 19 let, civilní zaměstnankyní velitelství nacistického koncentračního tábora poblíž Gdaňsku v okupovaném Polsku. Protože byla tehdy tak mladá, požádala v úterý státní zástupkyně o trest podle trestních zákonů vztahujících se na mladistvé.
Obžaloba je přesvědčena o tom, že Furchnerová svou prací plnila důležitou podpůrnou úlohu pro velitele koncentračního tábora a jeho kolegy, čímž napomáhala dalšímu chodu tábora. Furchnerová, která například přepisovala rozkazy k popravám či seznamy deportovaných, kteří pak zamířili vlaky do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, se během více než ročního procesu k obvinění nevyjádřila.
Podle obžaloby ale musela jako jediná sekretářka šéfa tábora vědět, co se v tomto brutálním nacistickém zařízení děje. Ze své pracovny v prvním patře velitelství totiž viděla do velké části tábora, včetně shromaždiště, na němž noví vězni procházeli selekcí. Navíc musela Furchnerová podle státního zastupitelství vidět a především cítit pach z krematorií spalujících mrtvé, který byl téměř stále přítomný.
Německá justice v poslední letech stíhá i osoby, které se na vyvražďování podílely nepřímo v nižším postavení.
Stutthof od roku 1940 sloužil nejprve jako takzvaný pracovně-výchovný tábor, kterým prošly desetitisíce Poláků a občanů Sovětského svazu, internováni v něm ale byli i političtí vězni, lidé podezřelí ze zakázaných homosexuálních styků nebo svědkové Jehovovi. Od poloviny roku 1944 do Stutthofu mířily tisíce Židů z Pobaltí či polští civilisté zatčení po potlačení varšavského povstání. Do konce druhé světové války zemřelo ve Stutthofu, jeho pobočných táborech a při místních pochodech smrti na 65 tisíc lidí.
