Jeden den poté, co německý spolkový prezident Horst Köhler nečekaně složil svůj úřad, se Berlín jen pomalu vzpamatovává z politického zemětřesení, které tento krok způsobil. Média hovoří o šoku. Výroky o válce, jež se Köhlerovi staly nakonec osudnými, se přitom obsahově nelišily od konsensu, který platí v německé politice - a nejen tam.
Že je ale prezidentovo náhlé rozhodnutí vhodit ručník do ringu pro německou politiku a důvěru občanů v ní špatná zpráva, si okamžitě uvědomila také kancléřka Angela Merkelová (CDU). Na poslední chvíli se snažila "drastickými slovy" (Der Spiegel) rozhodnutí hlavy státu zvrátit, leč marně.
Merkelová se o prezidentově plánu dozvěděla v pondělí v pravé poledne na zasedání prezídia křesťanských demokratů (CDU). Poslíček jí donesl lístek, že s ní chce prezident telefonem urgentně hovořit. Kancléřka prý byla v šoku a snažila se mu vysvětlit, že jeho krok může zemi způsobit těžkou krizi a dále otřást důvěrou občanů ve státní instituce.
ČTĚTE TAKÉ: Německý prezident odchází. Kvůli Afghánistánu
Pro mnoho Němců, kteří podrobně nesledovali vzrušenou debatu o prezidentových výrocích, které pronesl během své květnové návštěvy Afghánistánu, musela připadat jeho rezignace naprosto nepochopitelná. Ale nejen jim.
V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Deutschlandradio Kultur vzbudil Köhler na zpáteční cestě z Afghánistánu dojem, že zahraniční mise Bundeswehru slouží hospodářským zájmům Německa. Zajímavé je, že interview zůstalo několik dní naprosto bez ohlasu, téměř nikdo v Berlíně si ho nevšiml. Poté se ale spustila bouře kritiky, hlavně z levicového tábora.
Prezident se do své snahy věc vysvětlit a uvést na pravou míru stále více zamotával - a z významných osobností ho nikdo nepodpořil. Mlčela i kancléřka Merkelová, což ale ohledně Afghánistánu dělá poměrně často.
Skutečnost, že se Horst Köhler, nepolitik, úředník, bankovní a finanční expert, stal před osmi lety spolkovým prezidentem, bylo mistrovským kouskem právě Merkelové. V její strategii byl Köhler prvním poslem budoucí černo-žluté vládní koalice.
Paradoxní je, že Köhler svými nešťastnými několika větami spojujícími válku a byznys nevyslovil nic jiného, než co v zásadě stojí v bílé knize bezpečnostní politiky německého Spolkového sněmu (Bundestagu).
Člověk podobné teze může považovat za zavrženíhodné, ale prezident neudělal nic jiného, než že na politickém minovém poli pod Hindúkušem vyslovil tuto "kacířskou" myšlenku nahlas. Ostatní špičkoví politici o tom raději mlčí.
Prezident mohl celou aféru takzvaně vysedět, nebo mohl vystupovat proti kritikům ofenzivněji (dnes nastoupila do jeho úřadu v zámečku Bellevue nová tisková mluvčí), ale namísto toho to zabalil. Poměrně oprávněně mu proto mnoho domácích komentátorů vyčítá, že jednal příliš uraženě, bolestínsky, ba zbaběle. Vysvětlení, jež nabídl pro svou rezignaci, tak mnoha lidem nezní právě důvěryhodně.
Na pozadí politických neutuchajích bitev, které se odehrávají i na německé scéně, byl spor kolem prezidentových výroků spíše nicotný. Důvod jeho odstoupení bude tedy zřejmě komplexnější. Od svého druhého zvolení se hlava státu na veřejnosti moc neukazovala.
Faktem nicméně je, že sporné výroky o Afghánistánu byly jen poslední z dlouhé řady, řekněme, přehmatů, jichž se německý prezident za šest let svého úřadování dopustil a které ho stále více odcizovaly jak od jeho bývalé promotérky Merkelové, tak od berlínské politiky obecně. Osamocený prezident - tak se mu občas v poslední době říkalo.
Podezření, že je politicky stranický, má blízko k CDU a FDP, vzbudil už rok po nástupu do úřadu, když se přijímalo svízelné rozhodnutí o rozpuštění parlamentu. Krátce nato se Merkelová stala kancléřkou.
Köhlerovi se ale viditelně nelíbilo spojení její CDU se sociálními demokraty (SPD) ve velké koalici, a dával to najevo otevřenou kritikou vlády. Opakovaně omítal podepsat zákony, které jeho právníci považovali za protiústavní. Jeho předchůdci v prezidentském úřadě podobné věci přenechávali zpravidla ústavnímu soudu. Muž, jenž má stát nad politikou, si tak postupně budoval popularitu jako antipolitik.
To ale na druhé straně živilo všeobecnou roztrpčenost občanů z partajní politiky. Zatímco se od něj politici otáčeli zády, prezident bodoval u lidí a média ho často řadila mezi tři, čtyři nejoblíbenější německé poválečné prezidenty.
Role spolkového prezidenta má jistá specifika, která vyplývají ze (špatných) zkušeností z historie. Hlava státu nemá žádnou psanou moc. Úřad sám o sobě znamená málo, osobnost je naopak vším. Moc spolkového prezidenta spočívá hlavně ve virtuózně praktikované bezmoci. V tom, co a jak kdy řekne. Reprezentuje zemi a svými slovy může podněcovat k přemýšlení, snažit se zlepšit klima ve státě i společnosti. Tedy, pokud má co říci.
Köhler však tuto bezmoc, omezenou prezidentskou roli nechtěl akceptovat. Chtěl více, než co mu umožňoval úřad, a to, co mu úřad předepisoval, často nenaplňoval. I jeho příznivci se ale shodují v tom, že činil řadu chybných kroků a ve svém úřadu se i po šesti letech stále hledal.
Jako finanční expert se například mohl profilovat ve finanční krizi, ale ani to se mu nedařilo. V rozhovoru pro magazín Focus nabízel hromadu detailních politických návrhů, jež sahaly až k cenám benzinu. Nejpozději tento rozhovor ho údajně stál poslední zbytky důvěry politického Berlína.
Nový německý prezident má být zvolen do třiceti dnů Spolkovým shromážděním - tak to chce ústava. CDU/CSU a FDP v něm budou zřejmě mít pohodlnou většinu. Přesto se už z vedení SPD ozvalo, že by se vláda i opozice měly dohodnout na společném kandidátovi.
Mezi návrhy jmen, která v Berlíně zaznívají stran osoby nové hlavy státu, jsou například ministr financí Wolfgang Schäuble (CDU), hessenský expremiér Roland Koch (CDU), ministryně práce a zasloužilá matka Ursula von der Leyen (CDU) či bývalý šéf CSU a bavorský premiér Edmund Stoiber (CSU).
Padají ale i jména jako evangelicko-luteránská teoložka Margot Käßmannová, bývalá předsedkyně Evangelické církve v Německu. Své funkce se vzdala loni, když ji policie nachytala opilou za volantem.
Foto: Wikipedia, Bundeswehr a ČTK/AP
