Říjnovými slavnostmi zvanými Feria del Pilar v severošpanělské Zaragoze, jejichž součástí bylo jedenáct korid, skončila španělská býčí sezona. Králem kontroverzního rituálu považovaného za ryze španělský fenomén se letos stal matador Sebastián Castella (26), po otci Francouz a Polák po matce, polské emigrantce.
Je nejen prvním Nehispáncem, který se zařadil mezi mistry oboru, ale nejspíš také prvním a jediným mužem se slovanskou krví, který kdy měl odvahu stanout před rohy půltunového divokého býka.
V Zaragoze Castella nevystoupil. Několik dnů před zahájením Ferie del Pilar se zranil při tréninku na ranči. Roh býka mu zle pochroumal šlachu v pravém koleni.
Neúčast ale nemohla ohrozit jeho postavení na žebříčku: Stal se bezkonkurenčně nejúspěšnějším matadorem sezony počtem trofejí získaných v prvotřídních arénách.
Deník ABC, jeden ze tří největších španělských, konzervativní a royalistický, Castellu vyhlásil "Triumfátorem sezony 2009" pro "pravidelnost triumfálních úspěchů v nejdůležitějších arénách ve Španělsku a Francii". Takové pocty se muži, jenž nepochází z hispánského světa, dosud nedostalo.
Matador první kategorie
Castella letos vystoupil v šestasedmdesáti koridách, v nichž získal 105 uší a jednu oháňku, šestatřicetkrát dobyl „bránu slávy" čili vynesli jej z arény na ramenou.
Této pocty se dostalo Castellovi dvakrát ve „velechrámu koridy" - v amfiteátru Las Ventas v Madridu. Podařilo se mu to letos jako jedinému matadorovi, z toho jednou při květnové svatoisidorské ferii, což je nejvýznamnější býčí festival na světě.
Úspěch v madridské Las Ventas, jejíž publikum je považováno za nejnáročnější a nejznalejší, je obzvlášť cenný. Vysoko ceněné jsou ale trofeje ze všech arén první kategorie.
Z vůle lidu
Ze sto šesti trofejí, jež letos torero získal, udělili mu jich návštěvníci prvotřídních arén pětačtyřicet. Jen v Madridu a Seville si Castella odnesl z nejváženějších amfiteátrů býčího světa pět trofejí. V arénách druhé kategorie Castella získal třiadvacet trofejí, jen menšinu tedy získal v arénách nižší třídy na maloměstech a ve vesnicích.
Trofeje udílené matadorům za jejich vystoupení, uši a oháňky zabitých býků, nejsou analogií trofejí mysliveckých, tedy odměnou za pouhé „skolení" býka. Jsou vyjádřením spokojenosti publika, jež rozhoduje o jejich udílení, s mimořádným uměleckým výkonem matadora.
Prezident koridy, zpravidla místní nebo policejní hodnostář, už jen tlumočí vůli diváků. Současně dohlíží na dodržování značně komplikovaných pravidel, od předepsané minimální hmotnosti býka přes zákaz samoúčelného týrání zvířete až po maximální dobu, kterou smí matador s býkem strávit.
Počet býčích uší, jež Castellovi přiřklo náročné publikum prvotřídních stánků koridy, byl za posledních deset let schopen překonat jen jediný špičkový matador: se ziskem osmačtyřiceti uší z prvotřídních arén v roce 2001 jím byl Julián López Escobar El Juli (27), o němž se o rok později psalo jako o nejlépe placeném matadorovi všech dob (podle informací z bulvárního tisku, jež nelze ověřit, inkasoval asi 350 tisíc eur za jedinou koridu).
ČTĚTE TAKÉ: Podivný býčí svátek v Pamploně: mrtvý, 60 raněných
Originální torero
Ač Nešpaněl, Sebastián Turzack Castella měl k býkům od dětství blízko: Narodil se v roce 1983 v jihofrancouzském Béziers, kde je korida tradicí. Ve čtrnácti utekl z domova a usadil se s odřenou muletou z bazaru a snem o budoucnosti torera v Andalusii. Toreu, jak se zve umění matadorů, se vyučil v hlavním městě Andalusie v Seville, jež zrodila víc špičkových matadorů, než kterékoli jiné město na světě.
Po učednických letech se stal plnoprávným matadorem v roce 2000. Alternativu, jak se říká povýšení matadorského učně na matadora, přijal v aréně rodného města z rukou Enriquea Ponceho (37), krále arén konce tisíciletí považovaného za představitele „puristického stylu", a Josého Tomáse, hrdiny současnosti obdivovaného pro troufalou smělost a ochotu prolévat v zájmu co největší působivosti vystoupení vlastní krev. Jen Tomás (34) letos překonal Castellu průměrným ziskem trofejí v přepočtu na jednu koridu, ale nikoli jejich absolutním počtem.
Castellova vystoupení se vyznačují mimořádnou elegancí, klidem a plynulostí. V Čechách zažitý termín „zápasení s býky" (z angl. bullfighting) se pro ně ani trochu nehodí. Ač končí smrtelnou ranou mečem do býkova srdce, mnohem víc jsou půvabným baletem. Také proto je Castella považován za jednoho z nejoriginálnějších matadorů.
Liší se i jinak: Zatímco matadoři zpravidla bydlí na svých rančích a dávají přednost ústraní, Castella si oblíbil ruch městského prostředí. Žije a cvičí v opuštěné keramičce za Madridem. Zatímco hudbou hrdých zápasníků s býky je flamenco, sesterské umění koridy, Castella má rád elektronickou hudbu.
"Vstupenky nejsou"
Před býčími rohy ale naplňuje všechny představy o tom, čím by měl matador být. Celkem za svou kariéru vystoupil v pěti stech jedenácti řádných koridách, pod jeho mečem padlo za dobu, po níž je matadorem, více než tisíc býků.
Všem jmenovaným (včetně zmíněného El Juliho charakteristického mimořádnou technikou a chlapeckým zjevem a projevem) obor vděčí za to, že se mu navzdory tomu, co se o koridě píše na sever od Pyrenejí, daří tak dobře, jako zřejmě nikdy dosud.
Na Tomásova vystoupení bývá pravidelně vyprodáno i v osmnáctitisícové Plaza de Toros Monumental v Barceloně. Navzdory katalánskému levicovému nacionalismu, jež je příčinou katalánského nepřátelství vůči koridě, se za vstupenky na černém trhu platí desetitisíce. A Sebastián Castella letos 3. října vyprodal do posledního místa třiadvacetitisícovou madridskou Las Ventas.
Novodobá Kolosea |
Amfiteátr pro koridu se zve Plaza de Toros, což se mylně překládá jako „býčí aréna" (z angl. bullring). Aréna je ve skutečnosti jen kruhové kolbiště vysypané pískem. Vládní sčítání v roce 1880 napočítalo ve Španělsku 105 plazas de toros. Zbožné přání vede k tvrzení, že zájem o koridu ve Španělsku upadá, avšak čísla svědčí o opaku: Do začátku třetího tisíciletí počet amfiteátrů pro koridu vzrostl asi na 350 a další se staví, pořádá se v nich kolem tisíce řádných korid ročně, tedy zhruba trojnásobek oproti dvacátým letům minulého století, jež jsou považována za „zlatý věk" koridy.
Jen devět amfiteátrů vláda klasifikuje jako plazas první kategorie. Dvě prvotřídní arény jsou také v jižní Francii. Jsou to velké amfiteátry s kapacitou přes deset tisíc diváků, jež pořádají alespoň patnáct býčích představení ročně, z toho deset řádných korid s dospělými býky a plnoprávnými matadory.
Kromě madridské Las Ventas je takovým sevillská Plaza de Toros de la Real Maestranza de Caballería, Vista Alegre v Bilbau, Illumbe v San Sebastiánu, Plaza de Toros de la Misericordia (Milosrdenství) v Zaragoze, Monumental v Barceloně, býčí aréna Chalífů v Córdobě (vedle sevillské Maestranzy druhá andaluská), valencijská Plaza de Toros, a - ač nesplňuje všechny podmínky - také aréna v Pamploně, v níž se pořádají koridy při slavné svatofermínské ferii proslavené Ernestem Hemingwayem. K prvotřídním se řadí starověké římské amfiteátry v jihofrancouzském Arles a Nîmes.
Plazas de toros v hlavních městech provincií a hrstka amfiteátrů jistého významu jsou klasifikovány jako druhořadé, i ony požívají relativně vysokou prestiž. Scény v maloměstech a na vesnicích jsou zařazeny do kategorie třetí, do čtvrté patří mobilní arény.
Stavějí se od počátku osmnáctého století, mezi nejstarší prvotřídní (kromě starověkých francouzských arén) patří barokní amfiteátr s šišatou arénou v Seville z roku 1761 a stadion s barokními balustrádami v Zaragoze (1764). Plazas de toros jsou prvními stadiony, jež lidstvo od antiky postavilo.
Do prvotřídních arén jsou zpravidla dodáváni nejlepší, tedy nejzuřivější, největší a nejútočnější býci, nejpřísněji se v nich dodržují pravidla, konkurují si v nich nejlepší matadoři, v ochozech je nejpravděpodobnější výskyt nejnáročnějších fanoušků. Trofeje z nich jsou proto považovány za mnohem cennější než ty z maloměst a vesnic. |
Foto: www.burladero.com
