Eronadšenci ho občas označují za otce nebo sjednotitele Evropy. Jak už to ale v historii bývá, je to složitější a často více či méně jinak. Řeč je o Karlu I. Velikém, od jehož smrti uplynulo 28. ledna 1200 let. Asi o žádného jiného vládce na území Evropy se nevedly takové spory, i mezi státy, jako o prvního středověkého římského císaře.
Žádného jiného krále a císaře na starém kontinentě se ve svůj "prospěch" nesnažilo využít tolik národů, korunovaných hlav či politiků jako Karla Velikého.
Vedly se spory a vášnivé hádky o to, zda byl Karel Francouzem (Charlemagne), Němcem (Karl der Große) nebo otcem Evropy, Pater Europae, jak ho už nazvali za jeho života. Odpověď zní: Nic z toho. Národní státy dnešního ražení kolem roku 800 po Kristu ještě neexistovaly a "Evropa" v dnešním smyslu byla jen slovem z řady jiných.
Karel sám sebe viděl jako následníka římských císařů. Na vrcholu své moci byl korunován na prvního západního císaře středověku. Jak už ale bylo řečeno na téma historie, také okolnosti jeho korunovace císařem o Vánocích v roku 800 jsou zčásti nejasné a na klíčovou, světodějnou událost si už nelze udělat objektivní pohled.
Jak říká jeden z největších expertů na tohoto muže, německý historik Johannes Fried, jeho čerstvě vydaná kniha Karel Veliký. Násilí a víra je v podstatě jen fikcí. Proč? Protože "před námi nestojí žádný člověk, nevidíme ho, nemůžeme se ho dotknout ani s ním mluvit".
Co dějepravec, to trochu jiný Karel
"Jsme odkázáni jen na málo svědectví, jež máme, a spojujeme podle našeho vědění a svědomí, co o této postavě známe. Tak vzniká něco velmi osobního", říká Fried a dodává:
"Existuje tolik Karlů Velikých, kolik je historiků, kteří se mu věnují."
Kdy se nejslavnější a nejmocnější panovník středověku, syn (pozdějšího) franckého krále Pipina III. Krátkého narodil, není známo. Stalo se tak někdy v letech 742 až 751, mnozí historici se kloní k roku 748. Téměř nic se neví ani o jeho dětství a mládí.
Den Karlova úmrtí je naopak znám přesně, bylo to 28. ledna 814 poté, co se na podzim roku 813 nachladil na lovu v ardenských lesích. Horečka se ho držela několik měsíců, ležel v posteli v Cáchách (Aachen), které si zvolil za své hlavní město. Na vyvýšený trůn v tamním dómu vystoupalo během staletí po Karlově skonu celkem 33 králů.
Na vrcholu Karlovy moci měla jeho Francká říše ohromné rozměry, sahala od Severního moře do střední Itálie, od Pyrenejí až k dnešnímu Maďarsku. Vedl i výboje proti Slovanům v našich zemích, ale nakonec se spokojil s poplatky. Podle dostupných údajů byly během jeho vlády jen dva roky, kdy neválčil.
Válka a útisk versus umění a vědění. U Karla žádný rozpor
Přes 30 let vedl velmi krvavou a krutou válku se Sasy (na východě za Rýnem), které se snažil podrobit a pokřesťanštit. Nakonec se před Karlem sklonil a nechal se pokřtít i jejich hlavní vůdce Widukind.
Dělat z pohanů křesťany bylo Karlovým posláním a vášní, snažil se vyhlazovat cizí kultury, což se týkalo i islámu. Kde vládl on, měla existovat toliko kultura francká.
Ve svých hranicích zůstala francká supervelmoc jen dvě desítky let po Karlově smrti. Verdunskou smlouvou z roku 843 byla císařova veliká říše rozdělena mezi tři jeho vnuky na střední, západofranskou a východofranskou říši.
Karel jen s obtížemi četl a ještě hůře psal, ale současně toužil po vědění, kráse, umění. Fascinovala ho antická kultura - zasloužil se o její znovuzrození. Jeho dvůr se stal centrem vzdělanosti, shromáždil kolem sebe učence, od nichž přicházelo mnoho reformních impulsů. Rozjel reformu vzdělávání. Výtvarné umění a stavitelství (karolínská renesance) zažívaly boom.
Vnitropoliticky začal svou říši stavět na nové základy. K jejím pilířům patřil jednotný správní systém a hrabství, jež byla přímo podřízena vládci. Existovalo asi tisíc rodin, které byly jako vazalové ve službách panovníka.
Dnešní Evropa je sice mnohem větší než někdejší Francká říše, ale jsou zásadní věci, jež s ní má společné. Ústřední je právě duchovní kultura, které Karel vdechl nový život a jež dones žije.
Sjednocuje Evropu. Evropské národy, státy či univerzity charakterizuje tatáž racionalista, rozumovost, týž způsob myšlení, totéž základní vědění. Ať už studujete v Irsku anebo na Sicílii.
Evropané si, byť v různých jazycích, rozumějí. Intelektuálně. Iniciátorem jednotné kultury byl právě Karel Veliký, též v tom je jeho velikost.
Velcí - různě velcí
Á propos velikost. Výraz "veliký" měl v případě Karla pomalý nástup, i když Carolus Magnus Imperator (Imerator Magnus) mu říkali už jeho současníci. Představy o velkém Karlovi ale sílí až v 10. století. Spojení Karel I. Veliký je pevně etablováno zhruba od přelomu tisíciletí.
Nicméně výrazy velký, veliký mají mnoho fazet. Jejich užívání u různých historických postav může být ošemetné. Leckteří velcí nezůstali velcí po všechny časy. Jeden z klasických seznamů velkých panovníků historie za uplynulých 2500 let čítá pět desítek jmen, mezi nimiž je pouhá jedna žena. Jde o ruskou carevnu Kateřinu II. Velikou (vládla 1762 až 1796).
Z Evropanů se do této kategorie řadí i další ruský císař Petr I. Veliký (1682 až 1725) a pruský král Friedrich (Bedřich) II. Veliký (1740 až 1786). Kateřině přiklepla velikost zákonodárná komise ještě za jejího života. Friedrich, ač ho tak označovali už jeho současníci, se tomuto titulu vyhýbal a nikdy ho formálně nepoužil.
Zatím poslední evropská snaha prohlásit panovníka velikým se týkala pruského krále a prvního německého císaře Viléma II. Pruského (1861 až 1888). Byl to nápad jeho vnuka Viléma III., ale nakonec s ním neuspěl.
Hitlerův středověký favorit
Odkazy na slavného Karla I. Velikého a rozličným identifikováním se s jeho osobou si v evropských dějinách mnozí vládci anebo politici snažili zvyšovat svou důležitost. Přihřívali si na něm polívčičku, využívali a zneužívali ho. Němci, obzvláštní horlivost v tom projevovali nacisté, byli ohledně Karla vždy rozděleni.
Na jedné straně to byl řezník Sasů, který u Verdenu an der Aller nechal popravit tisíce "Germánů" (počet není hodnověrně doložen). Na druhé stráně byl dávný císař pro nacisty skvělou integrační figurou civilizovaných a dobrých Evropanů proti barbarským hordám z východu.
Za druhé světové války vznikla v rámci Waffen-SS divize Charlemange (česky: Karel Veliký), ve které bojovali především francouzští dobrovolníci. Jak pravil při jejím zrodu říšský vůdce SS a šéf gestapa Heinrich Himmler, jejím úkolem bylo bránit "velkou pevnost Evropa" před bolševismem.
Za sebe Adolf Hitler diskuse o "řezníkovi Sasů" ukončil roku 1935 a velkého franckého panovníka "rehabilitoval". To nebylo vůbec samozřejné, ani u nacistické elity ne. Widukind a Sasové pod Karlovým jhem byli u národovecky smýšlejících Němců velmi populární.
Vůdcův vrchní propagandista Joseph Goebbels si jednou poznamenal, že totální změna kursu v pohledu na Karla Velikého vzbudila u německé veřejnosti značnou pozornost.
Hitler, který se s Karlem Velikým začal identifikovat, o něm prohlásil, že to byl naprosto výjimečný muž. K násilí se podle něj musel uchylovat, protože jinak by německý národ nemohl nikdy sjednotit.
