Druhý domov
Tohle je mešita, tady se spalo. Migranti ukazují turistům Berlín

Berlín už turistům neukazují jen profesionální průvodci, ale i uprchlíci, jímž se německá metropole stala druhým domovem. Město v jejich podání vypadá o poznání jinak. Jeho středobodem totiž nejsou Braniborská brána, Spolkový sněm nebo televizní věž na náměstí Alexanderplatz, ale místa, kde je možné se dobře a lacině najíst, azylové úřady nebo uprchlické ubytovny.

"Tohle bývala kurdská mešita a místo, kde mohli běženci přespávat, když přišli do Berlína a ještě neměli ubytování," líčí Muhammad Chalíl a ukazuje přitom na nenápadnou jednopatrovou stavbu v jednom ze dvorů čtvrti Neukölln. Pozorně mu naslouchá skupina asi 15 lidí, turistů i místních, kteří se přišli podívat na prohlídku, která jim má Berlín ukázat z uprchlické perspektivy.

I když dvacetiletý Kurd městem provází poprvé, z jeho vyprávění je jasné, že místa, která ukazuje, dobře zná. "Tahle restaurace sice vypadá jako spousty ostatních, ale je levnější, a proto sem rádi chodí uprchlíci, kteří rozhodně nemají peněz nazbyt," říká dobře srozumitelnou němčinou u rychlého občerstvení, které nabízí kebab i další tradiční turecké a blízkovýchodní pochutiny.

Dvouhodinovou prohlídkou se prolínají postřehy o městě, které se v uplynulých dvou letech otevřelo jemu i dalším desítkám tisícům uprchlíků, a o životě v Sýrii, odkud Muhammad do Německa na vrcholu migrační vlny v září 2015 přišel.

V blízkovýchodní zemi, kterou od roku 2011 sužuje občanská válka, žil Muhammad s matkou a sestrou v Aleppu, jehož dřívější rozdělení na část ovládanou režimem prezidenta Bašára Asada a část pod kontrolou opozice mu připomínalo rozdělení Berlína z dob studené války. K rozhodnutí opustit Sýrii ho však nedovedla katastrofální situace v Aleppu, ale cesta do nedalekého a převážně kurdského Afrínu na severozápadě země, při níž ho členové zdejších milic vytáhli z autobusu a chtěli odvést na frontu.

Nedlouho poté, co se mu po horečných přímluvách matky podařilo vyváznout, překročil hranici do Turecka a vydal se do Istanbulu, kde už několik let pracoval jeho bratr. V největším tureckém městě si našel práci v čistírně, kde 15 hodin denně po šest dní v týdnu žehlil. "Byl jsem vždycky tak unavený, že jsem ani neměl sílu vařit, tak jsem si večer vždy jen koupil kebab," říká s úsměvem u dalšího stánku s rychlým občerstvením v německé metropoli.

Směrem do Berlína vyrazil na konci léta 2015. Za cestu z Turecka do Řecka přeplněnou lodí, které se několikrát porouchal motor, musel podle svých slov zaplatit 1200 dolarů (30 600 korun). "Zbytek cesty přes balkánské země, obávané Maďarsko, Rakousko až do Německa už byl bezproblémový a velmi rychlý," konstatuje Muhammad, který trasu i s příslušnými daty ukazuje na malé mapce. Zároveň zdůrazňuje, že se na doporučení raději vyhnul Česku, kde prý několik jeho známých zůstalo v záchytných zařízeních.

Žádost o azyl Muhammad podal v Braniborsku a ještě na podzim 2015 dostal tříleté povolení k pobytu. Na ubytování v Braniborsku ale nevzpomíná nejraději. Jednak mu nebyl příjemný postoj některých tamních obyvatel k běžencům a jednak jen těžko sháněl potraviny, na které byl zvyklý. "Několikrát měsíčně jsem proto jezdil nakupovat sem," říká u specializované prodejny v berlínské čtvrti Neukölln, která je známá vysokým podílem přistěhovalců.

Dnes Muhammad žije ve vlastním bytě v panelovém domě v dřívější východoberlínské čtvrti Marzahn na okraji německého hlavního města. Základní jazykový i integrační kurs má za sebou a věří, že od září bude moci začít studovat strojírenství na jedné z berlínských univerzit. Jestli v Německu zůstane dlouhodobě, ještě neví. "Někdy bych se rád vrátil do Sýrie, ale jindy si říkám, že když jsem se naučil jazyk a vystuduji tady, tak bych taky mohl zůstat."