Legendární umělec Quincy Jones - přes 70 let aktivní kariéry a 28 cen Grammy

Přes 70 let aktivní činnosti v hudební a filmové branži vyneslo legendárnímu umělci Quincy Jonesovi pověst téměř renesančního muže Ameriky. On sám se přitom cítil být hudebníkem, producentem, aranžérem, autorem filmové hudby, ale i spisovatelem či představitelem nahrávací společnosti. Umělec, který byl držitelem 28 cen Grammy a mimo jiné v 80. letech produkoval veleúspěšná alba zpěváka Michaela Jacksona, zemřel 3. listopadu ve věku 91 let.

Zástup osobností, s nimiž byla Jonesova kariéra svázána, se jen hemží proslulými jmény. Poutavé historky by mohly vyprávět takové legendy jako Miles Davis, Frank Sinatra, Ray Charles, Paul Simon či Aretha Franklinová. Početná by byla i řada filmových režisérů, jimž Jones přispěl svými hudebními nápady. Mimo jiné se v roce 1985 zhostil produkce a dirigentské taktovky při nahrávání charitativního singlu We Are The World na pomoc hladovějícím lidem v Africe, jehož autory byli Jackson a Lionel Richie. Jako impresário pak zaštítil kulturní program při oslavách inaugurace prezidenta Billa Clintona v roce 1993.

Quincy Delight Jones Jr. se narodil 14. března 1933 v Chicagu. Již v útlém dětství začal s hrou na trubku a se zpěvem v místní gospelové skupině. Po střední škole získal stipendium na vyhlášené Berklee School of Music v Bostonu. První zlom v jeho kariéře nastal v roce 1953, kdy zaujal místo hráče na trubku v orchestru Lionela Hamptona, s nímž pak objel celý svět. Později Jonesovi "hodil lano" jazzový novátor Dizzy Gillespie, který - když později dával dohromady mezinárodní band - postavil Jonese do jeho čela. Mladému hudebníkovi se dařilo, vyšlo mu také první a do dneška ceněné album This Is How I Feel About Jazz (1956).

Po návštěvě Francie se Jones rozhodl zůstat v Paříži a studovat kompozici u Nadji Boulangerové, které učila mimo jiné také Igora Stravinského. Za 16 let, kdy pobýval ve městě nad Seinou, pracoval pro značku Barclay a jako aranžér (pro Jacquese Brela, Charlese Aznavoura či Sarah Vaughanovou) či producent získal v Evropě řadu cen. Jeho práce zaujala v USA management společnosti Mercury Records; v roce 1961 byl Jones jmenován viceprezidentem firmy, a to jako první Američan černé pleti v této pozici u americké hudební společnosti.

Jako producent v širších a komerčnějších vodách pop music zaznamenal svůj první velký úspěch se singlem It's My Party (1963) mladé zpěvačky Lesley Goreové. Do popředí se ale dostal především díky třem albům, která produkoval pro Jacksona - Off the Wall, Thriller a Bad. V případě revolučního Thrilleru (1982), nejprodávanějšího alba všech dob, se jeho autorům podařilo namíchat soul s rockem a popem do mimořádně přitažlivé podoby.

Filmovou hudbu Jones poprvé zkomponoval pro kontroverzní drama Sidneyho Lumeta nazvané Zastavárník (1964). Celkem byl podepsán pod více než třicítkou snímků, včetně například Kaktusového květu režiséra Gena Sakse nebo V žáru noci Normana Jewisona. Napsal ale i velké množství doprovodů k televizním seriálům. Později si Jones přibral i produkci filmů, křtem v tomto směru byla spolupráce se Stevenem Spielbergem na Purpurové barvě (1985).

O tom, že život nemá jen světlé stránky, se v roce 1974 přesvědčil i Jones, když ho zaskočila mozková výduť. Nemohl hrát na trubku, ale měl alespoň čas na rodinu. Jeho osobní život byl neméně pestrý, jako ten profesní. Ze tří legálních svazků, s Peggy Liptonovou, Ullou Anderssonovou a Jeri Caldwellovou, měl pět potomků. Z jeho krátkého románku s Carol Reynoldsovou se narodila dcera Rachel a matkou jeho dalšího dítěte, dcery Kenyi, se stala o 28 let mladší herečka Nastassja Kinská. Ostatně není divu, že byl Jones pro něžné pohlaví přitažlivý - v roce 1996 ho časopis People zařadil mezi 50 nejkrásnějších lidí světa.

"Jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu," říkal slavný kapelník, který v roce 2001 získal také cenu The Kennedy Center Honors, která se uděluje za celoživotní umělecký přínos. V roce 2013 byl uveden do Rokenrolové síně slávy.

V roce 2009 byl hostem charitativního galavečera Nadačního fondu modelky Heleny Houdové v rámci 44. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde obdržel cenu za filantropii v podobě bronzové kliky od výtvarníka Davida Černého.