Muzungu, děkujeme. I taková je Afrika
10.06.2008 10:30 Zápisník z Keni
„Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme zase doma." Tímhle vyznáním jsem skončil první reportáž, ale skutečné přivítání s naším africkým domovem nás v tu chvíli teprve čekalo: Asi dvě hodiny jsme se vítali s brouky, pavouky a jiným hmyzem, který se, zatímco jsme byli pryč, zabydlel v našem domku.
Naše nepřítomnost pavoukům očividně svědčila, protože narostli do úctyhodných rozměrů.
Když jsme se s osminohými návštěvníky rozloučili (bylo to pro ně loučení velice bolestné a často poslední), padli jsme vyčerpaní do postelí.
Ráno jsme se vydali na obchůzku nemocnice a okolí. Potěšilo nás, že místní zvládli péči o ambulanci a porodnici Adry i bez přítomnosti nás, bělochů - muzungů. Sice jsme dva dny museli uklízet špínu, ale to nemáme našim Itibanům za zlé, protože v poslední době kraj pořádně prolévají velké lijáky a vesnice je plná bláta. Naši spolupracovníci se vzorně starají i o zahradu - květiny, které jsme dovezli z Kisumu, vyrostly, palmy mají nové listy, kvete oleandr, dosny i červená bougenvilea u vodní nádrže...
V porodnici čekala rodička, její stav se komplikoval. Porodní bolesti se stupňovaly, ale tělo nebylo na porod připravené, jak by mělo. Zajistili jsme žílu, dali jí infuzi s léky na ulehčení porodu, ale nic nepomohlo. Bylo jasné, že ji musíme co nejrychleji dostat do nemocnice. Naložili jsme do auta ženu i pohotovostní košík se zdravotnickým materiálem, kdyby se dítěti přece jenom chtělo na svět dřív, pustili maják a sirénu a vyrazili.
Mysleli jsme si, že místní budou na houkající zdravotnické vozidlo reagovat stejně jako v Evropě, což od nás bylo celkem naivní. Řvoucí auto je v Africe velká atrakce, takže místo aby lidé uvolnili cestu, přibíhali v houfech k nám, a když jsme asi po půlhodině dorazili do nemocnice v městě Nyamire, byli jsme obklopeni už dost početným obecenstvem.
Rodičku jsme předali a vyrazili na západ do města Kisumu, kde jsme chtěli nakoupit vybavení pro naši novou zubní ambulanci. Cestou jsme míjeli hliněné chýše s rákosovou střechou, oplocené trnitými kaktusy... kolem domků si v hlíně a prachu hrály děti... Čas se zastavil a celý ten výjev dýchal kouzlem něčeho archetypálního... I když ti lidé, kteří žijí život bez elektřiny a tekoucí vody a chodí v roztrhaných hadrech, náš názor na romantiku zřejmě nesdílejí.
Do Kisumu jsme dorazili pozdě odpoledne. Centrum města bylo zničené v nedávných povolebních nepokojích - na hlavní třídě jsme viděli několik vypálených obchodních center, před nimi ohořelé palmy. Spáleniště bylo i na místě internetové kavárny, kam jsme chodili při naší minulé návštěvě. Život ale už běžel dál, žádná kmenová válka ho nemohla zastavit. Rušno bylo na obrovském tržišti na předměstí, kde se prodává všechno od oblečení přes zeleninu až po rezavé hřebíky. A hlavně ryby z blízkého Viktoriina jezera. Ryby se prodávají se sušené i „čerstvé" - uvozovky jsou tu namístě, protože pach rybiny vítá každého návštěvníka už z dálky.
Jednání v prodejně zdravotnického materiálu se protáhlo, a protože není bezpečné vydat se v těchto místech na cestu v noci, radši jsme v Kisumu přespali. Do Itiba jsme dorazili druhý den dopoledne a hned nás čekala další rodička. I u ní nastaly komplikace - velké bolesti, stahy, ale cesty pro porod pořád úzké. Tak jako v minulém případě jsme nasadili infuzi. Už se zdálo, že žena porodí, při hlubším vyšetření bylo vidět hlavičku dítěte, ale cesty se neotvíraly.
Takže jsme zase jeli do nyamirské nemocnice, zase doprovázeni nadšeným publikem. Tam jsme rodičku předali a zároveň se dozvěděli, že žena z minulého dne porodila císařským řezem zdravé dítě. Zanedlouho i naše druhá rodička přivedla na svět krásného, čtyřkilového chlapce.
Když jsme se večer vrátili do Itiba, čekala na nás v porodnici další žena. Před devíti měsíci musel být v Africe mimořádně plodný den, takovou porodnickou smršť jsme tu ještě nezažili. I tato žena porodila čtyřkilového chlapce. Kolegyni Jiřince, která při porodu pomáhala, se dostalo cti vybrat pro chlapce jméno. Jiřinku si tu všichni oblíbili, místní muži mě často žádají, abych jim ji prodal. Už jsem na nabídce deseti krav.
Další den dorazily zdravotnické potřeby z Kisumu, museli jsme je roztřídit, přitom jsme pořád odbíhali k pacientům. Chodili děti i dospělí, s drobnými úrazy i vážnějšími problémy. Pro někoho jsme měli lék, pro někoho ne. Všichni však odcházeli s velkým vděkem, že se jim muzungu věnoval. I taková je Afrika.
Svoje zážitky z Afriky popisuje humanitární pracovník organizace ADRA Aleš Bárta, který je na misi v keňské vesnici Itibo, kde vybudoval zdravotnické zařízení a porodnici; doprovod mu dělá vrchní sestra kardiologického oddělení pardubické nemocnice Jiřina Špelinová. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.