Válka a mír po doněckém atentátu. Co bude dál?

Profesionálně provedený atentát ukončil život nejznámější figury separatistů na východě Ukrajiny, prezidenta takzvané Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka († 42). Co bude s Donbasem dál? Přijde další fáze vojenského konfliktu, nebo je naopak naděje na mír?

Byli nejen mí přátelé, ale ve svých duších i bratři, řekl lídr takzvané Doněcké lidové republiky (DLR) Alexandr Zacharčenko ruskému vojenskému novináři Semjonu Pegovovi o spolubojovnících Givim a Motorolovi. Oba zahynuli za nejasných okolností. Arsenije Pavlova alias Motorolu někdo odpálil v říjnu 2016 ve výtahu jeho doněckého domu, Michaila Tolstycha - Giviho zlikvidovali střelou z raketometu přesně mířenou do okna jeho kanceláře. "Pro mě je stejně stále živý," poznamenal Zacharčenko v rozhovoru, který byl jeho posledním.

Večer 31. srpna Zacharčenka zabila nálož nainstalovaná ve vývěsce restaurace Separ, když šel do svého oblíbeného podniku v centru separatistické "metropole" Doněcku povečeřet. Bomba odpálená pomocí mobilního telefonu zapracovala přesně v momentě, když procházel pod ní, a prakticky mu rozdrtila hlavu. "Byl to opravdový lídr, odvážný a rozhodný člověk, patriot Donbasu," kondoloval na internetové stránce Kremlu ruský prezident Vladimir Putin. Doněčtí povstalci mu uspořádali velkolepý pohřeb ve stylu sovětských vládců. Tělo vezli na lafetě děla a ze všech koutů doněcké republiky dorazilo na 120 tisíc lidí.

Zachara pomstíme!

Doněcké vedení už v prvních hodinách po atentátu hlásilo do světa, že podezřelí byli dopadeni a že jde o ukrajinské diverzanty. Náměstek "ministra obrany" Eduard Basurin pak bez váhání přičetl atentát Američanům a slíbil tvrdou pomstu. Ideologický poradce zemřelého lídra DLR Alexandr Kazakov pak šel ještě dál, když pohrozil vojákům NATO otroctvím: "Ukrajinští vojáci u nás zničili tři tisíce domů a někdo je musí vystavět znovu. Vidíte, jsou tu vojáci NATO, zdraví, silní, více než dobře živení chlapci, kteří se nám ještě budou hodit jako pracovní síla," řekl ve vysílání ruské televize Rossija-1.

Silácká slova a obviňování Ukrajiny jsou už ale běžným folklorem povstaleckých republik. Ještě nedávno byly na kontrolních stanovištích načmárané nápisy "Na Berlín" a vousatí domobranci se chlubili, že se ještě podívají na tancích do Bruselu. I sám Zacharčenko se nechal slyšet, že to bude on, kdo bude vládnout v Kyjevě. Moskva tato silná slova nemá příliš v oblibě. Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL) píše o "nedorozumění" z ledna 2015, kdy Zacharčenko oficiálně oznámil ofenzivu na ukrajinský přístav Mariupol nedaleko frontové linie, ale po telefonátu z Moskvy musel svá slova korigovat.

Rusko totiž dosud nemělo zájem vložit se do konfliktu na Donbase naplno, ani tam přestat tahat za nitky a přenechat iniciativu Ukrajině. Například dnešní separatistické republiky existují v téměř stejných "hranicích" neboli na týchž frontových liniích, kde se boje zastavily v září 2014 (jen v Debalcevu a okolí se bojovalo až do podepsání minských mírových dohod v únoru 2015). Moskvě situace, kdy může prostřednictvím separatistů udržovat Ukrajinu v permanentní válce, zatím vyhovuje a příští události ukážou, jestli bude vyhovovat i nadále.

Zlikvidovat vyčnívající

Lze pochybovat o tom, že atentát provedli ukrajinští diverzanti. Už jen to, že jeho aktéři dokonale znali pohyb hlavy separatistické republiky, napovídá, že viníky je s největší pravděpodobností třeba hledat jinde. Například ukrajinská tajná služba SBU mluví o boji mezi konkurenty v černém byznysu nebo o akci ruských tajných služeb na zakázku Kremlu, kterému už byl Zacharčenko nepohodlný.

Při atentátu utrpěl těžké zranění "ministr daní a příjmů DLR" Alexandr Timofejev s přezdívkou Taškent, pravá ruka Zacharčenka alias Zachara. "V rukou tohoto nenasytného páru byly skoro všechny výnosné obchody v republice," píše ruský opozici nakloněný list Novaja Gazeta. Taškent měl například pod kontrolou těžbu černého uhlí, jeho export do Ruska a následný prodej zpátky Ukrajině. Chamtivost této dvojice se vedle konkurentů nelíbila ani Kremlu, kde Zacharčenko nebyl nikdy zvlášť oblíben.

Moskvu Zacharčenko rozčiloval také svou tvrdohlavostí. Na tamní vkus byl až příliš samostatným a hlavně až moc viditelným lídrem, který si vylepšoval image výlety na frontovou linii (v bojích byl dokonce dvakrát zraněn). Navíc poslední dobou ztratil pozice Zacharčenkův zastánce, před lety mocný kremelský ideolog Vladislav Surkov. Ten měl v Putinově kanceláři na starosti vztahy s donbaskými povstalci. A je známo, že příliš samostatní, vyčnívající nebo neposlušní lidé nemají na separatistickém Donbase velkou perspektivu. Tamní režimy totiž ve velkém požírají i své původní budovatele a sympatizanty.

"Ve vězení jsem potkal mnohé z těch, kteří bojovali proti Ukrajině už na samém počátku," řekl TÝDNU teolog Igor Kozlovskij, jehož separatisté propustili loni v prosinci. Od ledna 2015 pak padlo za oběť velmi profesionálně provedeným atentátům nejméně sedm vysoce postavených velitelů. Osmým je někdejší lídr neuznané Luhanské lidové republiky Igor Plotnickij, který loni v listopadu po převratu v Luhansku raději utekl do Ruska. Nyní ho prezentují jako zrádce a ukrajinského špiona. Kdyby zemřel při atentátu, byl by zřejmě i on národním hrdinou.

Seňor Rajče přichází a odchází

Separatistické státečky v ruském okolí mají jedno společné. Ačkoli v nich vládne tuhý autoritativní režim, nikdy nejde o typicky diktátorské režimy jednoho muže. Pokud informovaný konzument médií měl v povědomí Zacharčenka nebo Plotnického, skoro nikdo neví, kdo vládne v Podněstří, Abcházii nebo Jižní Osetii. Podle ukrajinského žurnalisty Jurije Karina jde o účel: "Vražda doněckého předáka je velmi silným signálem pro všechny loutkové představitele - vlastní iniciativa se netrpí, je třeba poslušně plnit příkazy," říká Karin.

V tomto duchu se teď uskutečnila výměna mocenských elit i na Donbase. V Luhansku už loni v listopadu vystřídal Plotnického dodnes skoro neznámý Leonid Pasečnik. V Doněcku převzal Zacharčenkovy pravomoci nejprve vicepremiér Dmitrij Trapeznikov (37). "Kuřecího maršála střídá Seňor Rajče," komentoval to ukrajinský server Obozrevatěl. Narážel tím na období, kdy Zacharčenko obchodoval s kuřecím masem. Přezdívku Rajče si jeho následovník vysloužil tím, že se při lhaní červená. Do problémů se kvůli tomu dostal po roce 2001, když v doněckém fotbalovém klubu Šachtar organizoval zájezdy fanoušků na různá utkání a přitom se obohacoval na úkor klubu. "Bylo to prosté, jedna cifra fanoušků byla na papíře, druhá ve skutečnosti," popisuje Roman Cimbaljuk, korespondent ukrajinské agentury UNIAN, proč musel Trapeznikov klub opustit.

Zvrat přišel minulý pátek, kdy doněcká generální prokuratura zrušila jmenování Trapeznikova a místní parlament zvolil do čela republiky Denise Pušilina, který by měl zemi vést až do prezidentských voleb 11. listopadu. Pušilin dosud zastával funkci předsedy doněckého parlamentu, a i když není tak známý jako Zacharčenko, je silným zákulisním hráčem a má šance stát se hlavou republiky.

Varianta totální války

Přinese atentát na dosud nejvyššího činitele separatistických republik na Donbas změnu či alespoň oživení léta zakonzervované situace? Doněcký náměstek ministra obrany Basurin předpovídá masivní útok ze strany kyjevských sil. "Naše zdroje v ukrajinských štábech mluví o 14. září jako o možném datu začátku ofenzivy," řekl Basurin a dodal, že v takovém případě armáda DLR přejde do protiútoku. Takový střet by byl zřejmě tvrdý a vyčerpávající pro obě strany. Armáda DLR má 35 tisíc lidí a velké množství obrněné techniky: 478 tanků, 484 bojových vozidel a 208 systémů reaktivního dělostřelectva. Ukrajinská armáda disponuje 255 tisíci lidí, zhruba 600 tanky a 600 bojovými vozidly a oproti povstalcům má i letectvo.

Ve velkých bitvách minulosti, jako byly například Ilovajsk (srpen až září 2014) či Debalceve (únor 2015), se do bojů zapojily pravidelné jednotky ruské armády v neoznačených uniformách, Moskva dokonce v poslední době rezignovala na utajování jejich nasazení. Ruský generální štáb dosud poslal tyto posily vždy, když separatistům buď hrozila porážka jako v létě 2014, nebo potřebovali důležité vítězství jako v zimě 2015 před uzavřením minských dohod. Současně Rusko živí a vyzbrojuje armády doněckých a luhanských povstalců.

Možnost totální války je ve hře jen tehdy, pokud ji Moskva sama nebo prostřednictvím povstalců začne jako první - napsal už před třemi lety ukrajinský profesor Volodymyr Horbulin, šéf Národního institutu strategických výzkumů a poradce prezidenta Porošenka. Takový konflikt by se neomezil jen na Donbas, ale zachvátil by další oblasti Ukrajiny, například s cílem vytvořit koridor na Krym a do Podněstří.

Podobný konflikt skutečně hrozí a určité prvky válčení v prostředí podobném Donbasu vidíme třeba i během současného gigantického cvičení Východ 2018 na Sibiři. Dá se čekat, že by taková agrese na Ukrajině zůstala bez účinné pomoci z Evropy závislé na ruských surovinách a částečně ochromené propagandou Moskvy. Co by udělaly USA s nepředvídatelným prezidentem Donaldem Trumpem, není vůbec jasné.

Donbas zpátky Ukrajině?

Proti hraje fakt, že Rusko není v nejlepší ekonomické kondici pro vedení takového konfliktu, navíc riskuje další sankce. K tomu musí Donbas živit a už jen vyplácení státních podpor v třímilionovém regionu, kde polovina obyvatelstva bere důchod nebo nějakou sociální dávku, je dosti zatěžující. Čtyři další scénáře týkající se mírového řešení předestírá profesor Horbulin, a jsou tak aktuální i dnes.

Dosud se naplnil jeden z nich, vše zůstalo stejné jako před čtyřmi lety, ve fázi permanentního konfliktu. Zbývají tři - zřeknutí se separatistických území a jejich připojení k Rusku, dohoda s Moskvou a zvláštní status pro Donbas jako území Ukrajiny či existence separatistických území beze zbraní a frontových linií.

Několik pozorovatelů se kloní k tomu, že vše půjde směrem k opětovnému včlenění Donbasu k Ukrajině, ale s širokou autonomií podobně, jako má třeba Čečensko v Ruské federaci. "Začnou rozhovory s novými lídry," soudí Jurij Karin.

"V Moskvě doufají, že se takto podaří dostat okupovanou část Donbasu opět do struktury Ukrajiny," napsal na svém blogu ruský historik Boris Sokolov. Podle něho je to zvlášť důležité před ukrajinskými prezidentskými volbami v příštím roce. Voliči na Donbase totiž mohou přidat hlasy kandidátovi vstřícnějšímu k Rusku, než je současný prezident Petro Porošenko. Navíc v Moskvě počítají s tím, že ani soužití Kyjeva s autonomním Donbasem nebude bezproblémové.

Autor je editorem Českého rozhlasu Radiožurnálu.