I ten nejodvážnější člověk občas pocítí strach. Strach o své dítě. Někdy je ho ale příliš. "Rodiče se dnes o děti bojí více, než je zdrávo," říká Hana Fechtnerová, klinická psycholožka a ředitelka Střediska Rosa v Kladně.
Čím to je, že jsme tak přecitlivělí?
Působí na nás mnoho informací, média chrlí tragédie z celého světa, a to nás svádí k tomu vnímat svět jako nebezpečné místo. I proto je pro spoustu rodičů obtížné dát dítěti důvěru. Obávají se i běžných situací: že potomek nepřejde silnici, že se bude bavit s cizími lidmi. Přitom pokud dítě cítí naši důvěru, zvládne to. Když někteří rodiče vozí dítě ještě v sedmé třídě do školy autem kvůli strachu, není něco v pořádku.
Používá se také pojem skleníkové děti, co si pod tím máme představit?
To jsou děti, o něž rodiče až přehnaně pečují a ochraňují je jako rostliny ve skleníku, které dostanou optimální podmínky a živiny, aby vyrostly. Rodiče se snaží odklidit dětem z cesty všechny negativní vlivy.
To asi není správné, že?
Pro vývoj dětí je potřeba, aby se postupně učily, jak různé situace vyřešit samy. Když se jim to povede, zažijí skvělý pocit úspěchu. A pokud se to nepodaří, naučí se alespoň vyrovnat se s frustrací, a to je pro život stejně důležité.
Co z takových skleníkových dětí vyroste?
Nesamostatní jedinci, kteří nejsou schopni stát na vlastních nohou. Pak mají problémy i v partnerských a pracovních vztazích, protože kolem sebe potřebují lidi, kteří řeší věci za ně.
Co tedy rodičům radíte?
Aby dětem neumetali cestičky a nechali je nést následky svých činů. Když se potomek dostane do prekérní situace a naučí se, jak se z ní dostat, je to pro jeho život hrozně důležité. Rodič musí být podporou, ne tím, kdo za ně všechno vyřeší. Může za to jednak strach, ale také neustálé srovnávání s ostatními. Všichni chtějí být dokonalými rodiči.
Mohou za to i sociální sítě, kde se chtě nechtě navzájem porovnáváme?
Určitě. Jsme neustále konfrontováni s tím, zda to děláme jako ostatní. Zjišťujeme, zda stejně staré dítě už umí tohle a tamto. Pokud to považujeme jen za informaci, je to v pořádku. Ale vezmeme-li to jako dogma, může nám to způsobit velké potíže a stres. My jsme se před dvaceti lety porovnávali jen s několika maminkami na pískovišti. Kolovaly tam informace typu, že Pepíček už chodí na nočník a Anička se pořád počurává. Dnes je pole pro porovnávání obrovské, a to právě kvůli sociálním sítím. Některé matky byly úzkostlivé už tehdy... a co teprve dnes.
Není tedy to množství informací spíše na škodu?
Hlavně je potřeba používat zdravý selský rozum. Dát na svůj pocit a zkušenost z rodiny. Vychovávat dítě intuitivně, nejen podle příručky. A nastavit dítěti jasné hranice.
Proč děti potřebují hranice?
Dávají jim jistotu. Vědí, že když se v těchto mezích budou pohybovat, jsou v bezpečí. Hranice by neměly být příliš široké, ale ani příliš striktní, aby nevyrůstaly děti zakřiknuté. Rodiče mají pocit, že když praktikují liberální výchovu, vyrostou z jejich potomků osobnosti. Vytrácí se ovšem pocit bezpečí, dítě má v hlavě zmatek. Je dobré mu jasně určit, co smí a co ne.
Mnoho již předškolních dětí chce mít svůj tablet či počítač. Jak mají rodiče přistupovat k technologiím?
Rozhodně bychom měli korigovat výběr her a sledovat, kde se dítě na internetu pohybuje. Kdybychom mu to úplně zakázali, bylo by vyloučené ze společnosti svých vrstevníků, to nejde. Opět jde o nastavení hranic. Domluvit si s dítětem předem, kdy a jak dlouho bude hry hrát. Říct mu: "Teď si můžeš hrát na počítači, ale jen hodinu."
To se lehko řekne, ale co když potomek nechce hru ukončit?
Jistě, když má rozehranou hru a dospělý mu řekne, aby s tím hned teď přestalo, dítě se začne logicky vztekat. Tenhle přístup by se nelíbil nikomu. Musíme tedy dítě upozornit předem, že se blíží konec. Po padesáti minutách mu řekneme: "Máš už jen deset minut." A pak bychom také měli mít promyšlené, co dělat dále. Jdeme na procházku, postavíme si puzzle... Pak se dítě spíše nechá od tabletu odlákat. Nejde jen říct dost a nechat ho, aby se samo nudilo v pokojíčku.
Nemáte pocit, že si až příliš stěžujeme, jak často jsou dnešní děti u počítače?
Naše babičky si zase stěžovaly, že my pořád koukáme na televizi. Jsou to fenomény doby, ty budou vždycky, kdyby nebyly, lidstvo se nebude rozvíjet. Třeba můj syn měl na gymnáziu žákovskou knížku pouze na internetu. Takže už jen sednout si k ní znamenalo, že musí být v rodině zapnutý počítač. A to svádí: když už se podívám na tu žákovskou, mrknu i na e-maily, na zprávy, zahraju si hru.
Ano, někdy dětem nejdeme zrovna příkladem...
Je potřeba, aby rodina trávila určitý čas i bez technologií. Abychom například u večeře neposílali esemesky nebo nečetli, co se děje ve světě. Jsou děti, které mi v poradně řeknou, že po obědě přijdou ze školy a do jedenácti hodin večer se nehnou od počítače.
Myslíte si, že rodiče tráví s dětmi málo času?
Neřekla bych, že málo. Spíše je málo opravdu společného času. I když je celá rodina doma, často nejsou spolu. Maminka vaří, tatínek je u počítače, děti v pokojíčku. A ty nám pak v poradně říkají, že jsou sice všichni doma, ale vůbec o sobě nevědí. Měli bychom si s dětmi více povídat, zeptat se jich, co zajímavého ten den prožily, vědět, jak se cítí, jaké mají kamarády, jak zvládají školu... Pořád mě překvapuje, kolik rodičů je každý rok zaskočeno tím, jak špatné známky dítě přineslo na vysvědčení. Pokud se rodič o dítě zajímá, musí přece tohle tušit.
Jistě máte zkušenosti i s příliš ambiciózními rodiči, kteří děti vozí z kroužku na kroužek.
Ano, setkávám se s nimi - chlubí se, že jejich potomek má každý den jeden, někdy i dva kroužky. A některé z těch dětí jsou pak přetížené.
Jak takové dítě poznáte?
Je unavené, trpí bolestmi břicha nebo hlavy, nic ho nezajímá.
Dá se říct, kolik kroužků je ideál?
Dva kroužky, ideálně kombinace sportu s nějakou hudební či výtvarnou aktivitou. Je důležité, aby z nich dítě mělo radost a nebralo to jako nepříjemnou povinnost. Nemělo by být přetíženo, ale ani necháno osudu napospas. Vždy u nich najdete nějaký zájem. Nezažila jsem dítě, které by nebavilo vůbec nic.
Pracujete také s rodinami s handicapovaným dítětem. Nepřijdou vám pak problémy týkající se počítačů a kroužků malicherné?
Kdepak. Všichni rodiče, kteří k nám přicházejí, vidí svou situaci jako velký problém. Každý vnímáme problémy na jiné škále. Neznamená to, že když se nám narodilo zdravé dítě, nemůžeme dát nějakému problému desítku.
Jsou rodiče postižených dětí něčím specifičtí?
Mají o ně větší strach, jsou postaveni před jiné situace a problémy. Jejich děti vyžadují větší péči, jsou na rodičích závislé. Když máte zdravé dítě, vrátíte se do práce a ono bude chodit do školky. Matky postižených dětí ovšem často zůstávají doma i po ukončení rodičovské dovolené. Snažíme se rodiče podporovat, aby jejich život nespočíval jen v péči o dítě, ale aby měli i své zájmy a manželský život.
Jak je vnímá okolí?
Pořád je to tak, že když někam přijdou rodiče postiženého dítěte, často se na ně pohlíží právě přes něho. Jsou to prostě rodiče postiženého dítěte. Je ale dobré v nich vidět běžné lidi. Je to paní, která má tuto práci, tohoto koníčka, umí tohle a tamto... A k tomu má postižené dítě. Každý rodič má svoje já, které by si měl uchovat, ať už se mu narodí jakékoli dítě.
