Žloutenka
Hepatitidu C může mít (skoro) každý

Hepatitida typu C přenosná krví není jen chorobou narkomanů sdílejících jednu nakaženou jehlu, ale může ji mít každý, kdo se v 70. či 80. letech dostal do kontaktu se zdravotnictvím. Nemocí objevenou v roce 1989 se nakazily desetitisíce pacientů při transfuzích krve či špatně sterilizovanými nástroji. Choroba může bez příznaků v těle přežívat desítky let, ale může skončit cirhózou a transplantací jater. Lékaři doporučují nechat se testovat, protože existuje účinná léčba, která raná stadia nemoci spolehlivě vyléčí. V rozhovoru pro Týden odpovídal prof. Petr Urbánek z Ústřední vojenské nemocnice. 

Žloutenka typu C se obvykle chápe jako nemoc feťáků, v čem je nebezpečná pro ostatní?

Jsou dvě populace, konzumenti drog, kteří se infikují používáním společné jehly, pomůcek ke šňupání, nebo se dostanou do styku s nakaženou krví jiným způsobem, virus dokáže jistou dobu přežívat i v zaschlé krvi. "Céčko" bylo popsáno v roce 1989 a testy na jeho přítomnost se v Česku na transfúzních stanicích začaly používat až v roce 1992. Do té doby se nákaza šířila transfuzemi a nedostatečně sterilizovanými lékařskými nástroji, takže se mohly nakazit desítky tisíc lidí.

To je ale třicet let, od té doby se používají jednorázové jehly a nástroje a dárci se testují na hepatitidu typu C...

V nemocnici riziko už nehrozí, ale vyloučit nemůžeme třeba tatérské salony nebo piercing. Zákeřnost této choroby je v tom, že se nemusí projevit desítky let. Pouze únava, mírně zvýšené jaterní testy, ale ani to ne. Pacient dokonce ani nezežloutne. Nemoc však pomalu ničí tkáň jater, kterou nahradí vazivo, a končí to cirhózou jater a transplantací - to se může týkat až třetiny pacientů. Samotný výkon a péče první rok po operaci vyjde na milion a půl, léčba časnějších stadií, kdy se pacient může úplně vyléčit, stojí třetinu. A je to mnohem příjemnější pro pacienta, místo operace bere několik týdnů jeden dva prášky denně.

V čem spočívá nová léčba hepatitidy typu C?

Jedná se o kombinaci několika nízkomolekulárních anorganických látek, jež společně zablokují enzymy potřebné pro přežití viru v jaterní buňce, zablokují jeho schopnost se rozmnožovat a infekce postupně z jater a organismu vymizí. Především je léčba téměř stoprocentně účinná, 97 procent pacientů se úplně vyléčí na rozdíl od přibližně šedesáti procent při použití dosavadních metod. Navíc je léčba krátkodobá, z půl či jednoho roku se léčba zkrátila na osm až dvanáct týdnů a nemá žádné vedlejší účinky, je to téměř, jako by lidé brali placebo.

I dnes v populaci mohou být lidé, kteří mají hepatitidu C a nevědí a o tom?

Na Západě se odhaduje, že před objevem hepatitidy C tato nemoc byla až v desetině darované krve, protože narkomani si poskytováním krve přivydělávali. U nás je to díky komunistické izolaci a bezpříspěvkovému dárcovství naštěstí mnohem méně, ale i tak se jedná o přibližně padesát tisíc pacientů. Nicméně i u nás se transfuze používaly poměrně hojně, v podstatě je v rizikové skupině každý, kdo byl v sedmdesátých či osmdesátých letech v nemocnici klidně na na první pohled banální operaci slepého střeva. Mohl dostat transfuzi a ani o tom neví, tenkrát se na informování pacientů moc nehrálo. Teoreticky je ohrožený každý, kdo přišel do kontaktu se zdravotnictvím a brali mu třeba krev, měl jsem pacienty, kteří tvrdili, že kromě očkování doktora neviděli, a skončili tady s céčkem a cirhózou.

Takže kdo byl v osmdesátkách ve špitálu, měl by si udělat test na "céčko"?

Je to sice vzácná choroba, ale infekce je skrytá, proto by pacienti i lékaři měli na tuto nemoc myslet a vyžádat si testy na hepatitidu C. Jinak se totiž neodhalí, dlouho nemá žádné příznaky. Jsme teď v období, kdy jsme vyléčili velkou skupinu těch nejtěžších případů, kteří jsou třeba po transplantaci či prodělali už tuto novou léčbu. Ale v populaci infekce stále je a je třeba ji léčit v co nejranějších stadiích, čím méně bude rozšířena, tím bude menší epidemiologické riziko, že ji někdo chytne. Cílem je hepatitidu C úplně vyhubit, protože máme konečně účinnou léčbu, což u virů je spíš neobvyklé. Čím menší počet nakažených v populaci, tím menší riziko i pro ostatní populaci. Pokud dnes nevyužijeme tuto jedinečnou šanci, za dvacet let budeme zase mít vlnu pacientů s těžkou cirhózou zralých na transplantaci.

Nechám udělat testy, zjistím, že mám hepatitidu, doktor mi napíše prášky, o kterých mluvíme?

Tak jednoduché to zase není. Je to drahá léčba a poskytuje se ve specializovaných centrech hepatologie nebo gastroenterologie jako například u nás či na dalších sedmnácti místech v republice. Lékař zhodnotí stav pacienta a rozhodne o léčbě a zařadí do léčby.

Pokud ji pacient prodělá, a díky nové metodě se vyléčí, může chytnout "céčko" znovu? Když se feťák vrátí uzdravený a půjčí si jehlu, je už imunní?

Rozhodně imunní není, při pokračujícím rizikovém chování se nakazit může opakovaně. V případě této skupiny pacientů je nutná spolupráce s adiktologem, aby vytipoval pacienty, kteří jsou pro tuto léčbu vhodní. Paradoxně se narkomané bojí jak čert kříže hepatitidy, ale vlastní závislost berou jako mnohem menší problém a je někdy dost obtížné jim vysvětlit, že nejprve musí vyřešit drogy a potom hepatitidu. Máme štěstí, že máme historicky vyspělé zdravotnictví, a díky tomu je výskyt hepatitidy zhruba půl procenta.

Jinde je to víc?

Na Západě i na Východě. Úroveň zdravotnictví v bývalých socialistických státech byla oproti nám nižší a Maďarsko i Polsko mají výskyt dvojnásobný, na druhou stranu v USA se rozšířila kvůli velkému rozvoji zdravotnictví a rozmachu chirurgických zásahů v 50. a 60. letech. Tam se hepatitida šířila kvůli velkému množství pacientů na operačních sálech, u nás naopak v tomto bylo také zpoždění. Rekordmanem je Egypt s 18-20 procenty infikované populace a tam za tím stála například očkovací kampaň, kdy jednu vesnici naočkovali jednou jehlou.