Od roku 1918
Jak vypadalo posledních sto let ve zdravotnictví?

V roce 1918 se nejvíc umíralo na tuberkulózu, chřipku a zápaly plic. V současné době nejvíce lidí podlehne nemocem srdce, rakovině a mrtvici. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu (ČSZ) a zdravotnických ročenek publikovaných Ústavem zdravotnických informací a statistiky. Nemocnic bylo v tehdejším Československu kolem dvou stovek. Existovalo už také zdravotní pojištění podobné současnému.

"Obecně lze říci, že se dostupnost zdravotní péče zvyšovala. Československo se muselo po vzniku státu vyrovnat se specifickými výzvami, které vyplývaly z toho, že se součástí nového soustátí stalo Slovensko s podstatně méně rozvinutou sítí nemocnic a Podkarpatská Ukrajina, která na tom byla ještě daleko hůře. Částečně ČSR řešila situaci tím, že tam odcházeli čeští a slovenští lékaři," řekl vedoucí Ústavu dějin lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlova Karel Černý.

Rozdílná úroveň zdravotnictví a obecně povědomí o hygieně, prevenci a dostupnosti péče ovlivňovala i střední délku dožití. Zatímco v letech 1929 až 1932 se muži v českých zemích dožívali 51,9 roku a ženy 55,2 roku, na Slovensku to bylo 48,9 a 50,9 roku. Téměř dva roky u mužů a přes tři roky u žen byl rozdíl také v letech 1949 až 1951. I v současné době rozdíl přetrvává, v roce 2015 umírali Češi průměrně v 79,47 letech a Slováci v 77,21 letech.

V roce 1918 podlehlo podle dat zveřejněných Českých statistickým úřadem tuberkulóze přes 34 tisíc lidí, chřipce téměř 27 tisíc a zápalům plic přes 26 tisíc lidí. Epidemii španělské chřipky podlehlo v letech 1918 až 1920 asi 44 tisíc až 75 tisíc lidí na území českých zemí. Největší současný zabiják, choroby srdce, byl mezi smrtelnými nemocemi na čtvrtém místě, rakovina až na sedmém.

Po očkování proti TBC počet úmrtí razantně klesl

Už v roce 1937 tehdejší zdravotnická ročenka uvádí nemoci cévního ústrojí jako nejčastější příčinu přirozené smrti po stáří. Tuberkulóza byla v té době druhá, v roce 1948 už třetí a o deset let později klesla až na šesté místo. Rakovina v roce 1937 byla šestou nejčastější příčinou úmrtí, už v roce 1948 byla na současném druhém místě.

Proti tuberkulóze (TBC), dříve nazývané souchotiny, se v Česku plošně očkovalo od roku 1953. Ještě v roce 1958 bylo zaznamenáno přes 29 tisíc případů, v roce 1979 jich bylo kolem 400, o deset let později 1560 a loni necelých 500, přestože očkování bylo před několika lety zrušeno. V současné době nemocí trpí asi z třetiny celkového počtu cizinci.

Základem péče byl v době vzniku Československa praktický lékař, síť zdravotnických zařízení tvořily soukromé ordinace, které zabezpečovaly ambulantní péči, léčebné ústavy s lůžkovou péčí, sociálně zdravotní zařízení a soukromé léčebné ústavy. Později se rozvinula síť porodnic, léčeben TBC a psychiatrických zařízení.

V současné době je v Česku asi 189 nemocnic. Na 1 tisíc obyvatel připadá přibližně 5,4 lůžka. S podobným počtem se počítalo už v roce 1937, nebyl ale tehdy považován za dostatečný. "V kraji zemědělském je nárok na počet lůžek nemocničních vyšší než v kraji průmyslovém a živých velkoměstech s častými úrazy," píše se v tehdejší zdravotnické ročence.

Zdravotní pojištění v Rakousku-Uhersku bylo stejné jako nyní

V pozdějších letech počty nemocnic a lůžek rostly, nejvyšší byly po znárodnění zdravotnictví v 50. letech. V roce 1937 připadalo na 1 tisíc obyvatel 8,2 nemocničního lůžka, v roce 1948 to bylo už 14,9 a o deset let později 19,8. Od té doby jejich počet opět klesal, v roce 1990 to bylo podle statistik ČSÚ osm lůžek, v roce 1999 asi 6,5 a v roce 2010 kles počet pod šest.

Oproti tomu počet lékařů za posledních 100 let jen rostl. V roce 1900 jich bylo asi 3 500, v roce 1937 téměř 12 tisíc. Na jednoho lékaře tehdy připadlo 1 219 obyvatel, v roce 1958 to bylo už jen 616, v roce 1993 to bylo 333 a před třemi lety 254.

Už od roku 1888 bylo v tehdejším Rakousku-Uhersku zdravotní pojištění založené stejně jako v současné době na principu solidarity. Povinné bylo pro zaměstnance průmyslu, živností a obchodu, platilo pro pojištěného i jeho rodinu. Tento systém přijalo i vznikající Československo. Pojištěna byla zhruba polovina veškerého obyvatelstva.

Pojistné platili napůl zaměstnanec a zaměstnavatel, tvořilo asi šest procent průměrné mzdy. U státních zaměstnanců, četníků a učitelů to bylo kolem dvou procent. Pojišťoven bylo hodně, pro jednotlivé profese i kraje.

Problémy s hospodárností vynakládaných prostředků řešily tehdejší pojišťovny stejně jako dnes. Raději platily nemocnému návštěvu lékaře než pobyt v nemocnici. "Vzhledem k tomu, že nemocniční léčení vyžaduje zvýšených nákladů, má nemocenská pojišťovna poskytovati toto léčení jen v případech skutečně potřebných a vhodných," píše se ve zdravotnické ročence z roku 1937. Soukromé zdravotní pojištění v Česku přežilo do 50. let, znovu bylo obnoveno po roce 1989. V současné době tvoří 13,5 procenta, třetinu platí zaměstnanec, zbytek zaměstnavatel.

"Systém pojišťoven a pojištění byl docela podobný tomu dnešnímu. V řadě věcí bychom se mohli a měli inspirovat. I dnes by bylo ve prospěch pojištěnců posílit konkurenci pojišťoven a umožnit jim předkládat klientům pestřejší nabídky," řekl prezident Svazu zdravotních pojišťoven Ladislav Friedrich.