Téma TÝDNE
Tajemství strachu. Proč se stále více bojíme

Dokáže zachránit život, zároveň ho lehce promění v nesnesitelné peklo. Strach je nejčastější emocí, která člověka provází od pradávna. Odborníci však tvrdí: bojíme se stále více. Proč? A co všechno o strachu nevíme?

Pohádkovému Frantovi Nebojsovi z Werichova Fimfára můžeme jenom závidět. Psychicky zdravý člověk, který by se nebál ničeho, prý neexistuje. Někoho strach trápí více, jiného méně. Bojíme se ale všichni. "Pokud někdo strach necítí, bude to pravděpodobně člověk, který má silně narušenou schopnost cítit, vnímat sebe i druhé lidi," přibližuje psychoterapeut Jakub Hučín s tím, že takoví lidé mohou trpět například disociální poruchou osobnosti projevující se nelítostným nezájmem o city druhých či trvale bezohledným postojem vůči společenským normám. "Příkladem takového společenského Nebojsy s disociální poruchou osobnosti je třeba Anders Breivik," zmiňuje Hučín známého masového vraha.

Bál se už Platon

Otázky strachu zkoumá psychologie už od svých počátků. Hlavu si však s nimi lámali už antičtí myslitelé Aristoteles s Platonem, kteří strach řadili mezi základní emoce "hnutí mysli". Mechanismus této emoce přitom zůstává po celé dějiny lidstva stejný. Nejenom u člověka, ale také u zvířat s vyšší nervovou soustavou. V obou případech jej totiž obstarává tatáž část mozku - takzvaný limbický systém - a především amygdala. Vývojově velmi stará část řídicího centra nervové soustavy, jejíž základní funkcí je zajistit přežití.

Při hrozícím nebezpečí spustí poplachovou reakci, kterou v emoční rovině vnímáme jako pocit ohrožení, úzkost, strach. "Díky těmto pocitům jsme schopni rozeznat hrozící nebezpečí, vyhnout se mu, a tak přežít," specifikuje Hučín.

Zajímavé je, že amygdala funguje v 21. století stejně jako v pravěku. Liší se pouze podněty, které poplachovou reakci spouštějí. Zatímco tehdejšího člověka daleko více trápil reálný boj o přežití a strach měl hlavně ze zákeřných predátorů, současnému jedinci se zrychlí tep a orosí čelo už při pouhém pomyšlení na to, že ho při jízdě autobusem načerno chytne revizor. Zmíněné pocity jsou při návalu strachu běžné a mají za úkol co nejvíce vyburcovat potenciálně ohrožený organismus. Zajišťuje je takzvaný vegetativní nervový systém, který nemůžeme vlastní vůlí ovládat.

Strach ze strachu

Krátkodobý pocit strachu, který kdysi pomáhal zvířatům a lidem přežít, se časem změnil v záludnou hrozbu. Lidé se bojí stále více. I zbytečností. Strach si začal podmaňovat lidskou mysl a postupně člověka paralyzoval. "Strach je nejtoxičtější ze všech emocí a intenzivní strach může i zabíjet," varoval již v roce 1981 psycholog Carroll Ellis Izard z Delawarské univerzity v americkém Newarku. Zároveň upozornil na to, že ve společnosti neustále narůstá počet předmětů, událostí, podmínek nebo situací, které strach vzbuzují.

"Současní lidé z průmyslově vyspělých zemí mají strachu a úzkosti stále více. Bojí se o všechny své vymoženosti a zbytečnosti, kterými se obklopili, a tím pádem i všeho, co je o ně může připravit," doplňuje psycholog Adam Suchý, podle kterého je už zcela běžné, že se bojíme také strachu samého. "Nejraději bychom totiž už nezažívali žádné ohrožení ani nepohodlí. Za správné považujeme jenom libé pocity a všem ostatním se snažíme vyhnout.

VÍCE SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.