Téma TÝDNE
Už brzy přelstíme smrt, tvrdí vědci

Průměrná délka života na Zemi vzrostla za poslední čtvrtstoletí o sedm let a stále se prodlužuje. Podle vědců prolomíme v roce 2030 hranici dožití 90 let a ani to nebude konečná. Někteří vizionáři dokonce tvrdí, že vstupujeme do éry lidské nesmrtelnosti.

Hledání elixíru mládí a receptu na nesmrtelnost zaměstnává lidstvo od nepaměti. Už egyptští a mezopotámští vládci tímto úkolem pověřovali nejrůznější alchymisty, touha po životě bez konce pohltila také mysl bájného Gilgameše, sumerského krále města Uruku a hlavního hrdiny Eposu o Gilgamešovi - nejstarší dochované slovesné památky, jejíž vznik je datován do 2. tisíciletí před naším letopočtem.

Navzdory převratným vědeckým objevům i medicínskému pokroku je však smrt stále přirozenou součástí života. Třeba Ray Kurzweil, americký vynálezce, futurolog a jedna z klíčových postav technologického gigantu Google, ale tvrdí, že jde pouze o dočasný problém.

"Moderní genetika přináší revoluci do klinické praxe a později kompletně přetransformuje zdravotnictví, což se odehraje během jedné nebo dvou dekád. Začínáme přeprogramovávat zastaralý software života - 23 tisíc malých programů, které máme v našich tělech a jež nazýváme geny. Programujeme je tak, abychom odstranili nemoci či stárnutí," říká Kurzweil a dodává, že první zásadní zlom nastane v roce 2029, kdy pokročilé zdravotnické technologie dokážou prokazatelně a spolehlivě prodlužovat lidské životy. "Z biologického hlediska je život jedince-člověka na neurčitý čas reálnou možností," podotýká přední český neurofyziolog František Vyskočil z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Naprogramovaná sebevražda

Současné limity lidského organismu se podle řady vědců a lékařů nacházejí okolo 120 let. "Zhruba na takový věk máme genetickou výbavu a lidské tělo je schopno ho v různé kvalitě prožít. Ideální stav je, že tyto roky prožijeme ve zdraví a kolem toho stodvacátého roku rychle a bezbolestně zemřeme v důsledku vyčerpání organismu," říká gerontoložka Iva Holmerová. Zmíněná věková hranice je však zároveň téměř nedosažitelnou metou a odborníci si netroufají odhadnout, kdy se tak dlouhý život stane realitou. Chátráme totiž nemocemi. Kardiovaskulární choroby, rakovina, demence... České ženy se nyní v průměru dožívají 82 let, muži o šest roků méně.

Největším nepřítelem dlouhověkosti je podle neurofyziologa Vyskočila skutečnost, že buňky samy jsou naprogramovány ke smrti. Mají v sobě zakódován mechanismus sebevraždy, proces, jenž se odborně nazývá apoptóza. K jeho spuštění dochází ve chvíli, kdy je buňka či tkáň z nějakého důvodu poškozena či zkrátka doslouží. Konec nastává také ve chvíli, kdy už se buňka nedokáže dále dělit. V tomto ohledu jsou důležité takzvané telomery - jakési ochranné čepičky z nekódující DNA na konci chromozomů (částí buněčného jádra nesoucích genetickou informaci), kterých máme 23 párů. Při každém dělení se zkracují a ve chvíli, kdy jsou zhruba poloviční, k dalšímu dělení už nedojde. Následek? Orgán, v němž jsou, smrtelně selže. Délka telomer je prokazatelně spojena s věkem, pohlavím a rasou. Například muži je mají kratší než ženy, což odpovídá faktu, že se celosvětově dožívají nižšího věku.

Inspirace rakovinou

Přestože je důležitost telomer pro délku lidského života některými studiemi zpochybňována, nalezení způsobu, jak jejich zkracování zpomalit či úplně zastavit, patří mezi vědecké evergreeny. Dokonce byl objeven enzym, jenž je dokáže prodlužovat. Jmenuje se lidská telomeráza (hTERT) a ve zdravém organismu ji využívají pohlavní a kmenové buňky. "Zároveň však představuje hlavní zbraň mnoha druhů buněk rakovinných," varuje Vyskočil. Metoda umělého prodlužování telomer má prý vzhledem k možným rizikům k praktickému využití v lékařství ještě daleko.

Zmíněné pohlavní, kmenové a rakovinné buňky mohou být přesto inspirací. Potenciálně jsou totiž nesmrtelné. Existují například rakovinné buňky, jež se desítky let daří úspěšně uchovávat v laboratořích a stále si zachovávají svou vitalitu. Nejstarší z nich takto přežívají od 50. let minulého století. "Jestliže spojíme takovou rakovinnou buňku s nějakou smrtelnou z tkáně myší nebo lidské, získáme dlouhožijící linie například nervových nebo imunitních buněk," přibližuje Vyskočil jeden ze způsobů, jenž by teoreticky mohl pomoci prodloužit životnost vybraných typů buněk.

Neurofyziolog poukazuje na další možnou cestu k dlouhověkosti - regeneraci lidských těl výměnou celých buněčných generací nebo biochemických částí nesmrtelných buněk. Sci-fi? Ne tak docela. Popsaný mechanismus už nyní v přírodě využívají kvasinky, řasy či bakterie, ale také medúza rodu Turritopsis, která je považována za potenciálně nesmrtelnou. Během stárnutí se totiž může náhle změnit na medúzí novorozeně a začít život od počátku. U vyšších mnohobuněčných organismů včetně člověka by bylo podle Vyskočila pravděpodobně nejdůležitější zajistit přežití neuronů v mozkových gangliích (nervových uzlinách) a jádrech. I v tomto případě existují nadějné výzkumy.

Například experiment, při němž badatelé vložili do mozku potkana běžně se dožívajícího tří let neurony z myši, jejíž průměrná délka života je okolo roku a půl. Výsledek? Myší neurony byly najednou schopny žít dvakrát déle - dokud potkan přirozeně neuhynul. "Věřím, že ve sloním mozku by přežily třeba i sto let, zkrátka po celou dobu života těchto dlouhověkých tvorů," říká Vyskočil a dodává, že na možnost biologické reparace orgánů svým způsobem odkazují již biblické texty. Cituje například z proroka Izaiáše (35:5,6): "V tom čase se otevřou oči slepých a uši hluchých, ty budou zprůchodněny. V tom čase bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého bude volat radostí..."

Robot s lidským mozkem

Vedle zastánců teorií, podle nichž v otázce prodlužování lidského života sehrají klíčovou roli medicínské pokroky, zejména genetické inženýrství, existuje skupina těch, kdo připisují zásadní důležitost moderním technologiím. Kardiologickým pacientům bez naděje na vyléčení pomáhají už teď umělá srdce, jež je možné bez problémů voperovat do těla pacienta. Vědci a biomedicínští inženýři už nyní pracují na umělých ledvinách či plicích fungujících na podobném principu. V laboratořích probíhá testování umělé lidské kůže, známé a stále dostupnější jsou bionické náhrady končetin. Budoucnost má být ale ještě úplně jinde.

Už v roce 2030 se podle vynálezce Kurzweila dočkáme miniaturních nanorobotů schopných přes kapiláry (jemné cévky) vstoupit do lidského mozku a virtuálně ho propojit s počítačem či externím paměťovým zařízením. Člověk si tak prý bude moci postupně dle libosti rozšiřovat své schopnosti, například paměť. Technologové tvrdí, že podobní nanoroboti mají být rovněž schopni procházet lidským organismem a identifikovat problematická místa, například nádory či další zdravotní rizika. Jejich včasné odhalení pak bude další cestou k prodloužení života.
Ještě dále hledí mladý ruský vědec Dmitrij Ickov. Už sedm let pracuje na projektu, jehož cílem je postupné vytváření jakýchsi lidských avatarů, robotů, do kterých si lidé budou moci kopírovat sami sebe. Například vlastní mozek, jenž bude po jejich biologické smrti přežívat v "těle" avatara.

"Během příštích třiceti let chci dokázat, že my všichni můžeme takto žít navěky. Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že je to možné," uvedl Ickov pro BBC. Plně funkční avataři podle něho spatří světlo světa v roce 2045, už za dva roky chce však představit zjednodušenou verzi: roboty ovládané mozkem majitele, kteří si budou schopni s řídicím orgánem nervové soustavy člověka vyměňovat informace. Opět na základě propojení lidského mozku a počítače. Otázkou však zůstává, zda bude "stvoření" podle Ickovových představ vůbec možné považovat za člověka. A především - půjde-li ho vůbec vytvořit. Většina odborníků považuje za nereálné už samo přenesení mozku do těla robota.

Zlom? Rok 2030

Délka života se ale bude prodlužovat i bez náročných buněčných terapií nebo pomoci sofistikovaných robotů s lidskými schopnostmi. Už jenom kvůli neustále se zlepšující zdravotní péči a zvyšujícímu se životnímu standardu. Jedním z mezníků bude podle mezinárodního týmu vědců vedeného profesorem Majidem Ezzatim z Královské univerzity v Londýně rok 2030. Výzkumníci ve studii zveřejněné v britském lékařském časopise Lancet došli k závěrům, že právě za dvanáct let by mohl průměrný (střední) předpokládaný věk dožití v některých zemích světa poprvé překročit hranici 90 let. Takového věku by se měli jednou dožít ti, kteří se ve zmíněném roce narodí.

Badatelé předpokládají, že milníku jako první dosáhnou ženy v Jižní Koreji, jež mají podle posledních poznatků šanci na dlouhověkost nejvyšší a dožívat by se v průměru měly 90,82 roku. Pro srovnání: u jihokorejských mužů půjde "pouze" o 84,07 roku. V Evropě budou na základě studie kralovat Francouzky, které mohou po narození v roce 2030 žít s nadějí až na 88,6 roku. Polepšit si mají také Češi. Ženy na průměrných 84,42 a muži na 79,51 roku. Jednu z nejnižších středních délek života z nejvyspělejších zemí očekává citovaná studie v USA, u mužů 79,5 a u žen 83,3 roku. Na konci žebříčku 35 sledovaných zemí jsou Švédsko, Řecko, Srbsko a Makedonie (ženy 77,83 a muži 74,65 roku).

"Mnozí si mysleli, že devadesát let je pro střední délku života horní mezí. Tento výzkum ale ukazuje, že tuto hranici prolomíme... Otázka je, zda nějaká taková mez vůbec existuje," uvádí Ezzati a současně varuje: "To, že se budou naše životy dále prodlužovat, znamená, že se musíme zamýšlet nad posílením systémů zdravotní a sociální péče, aby dokázaly podporovat stárnoucí populaci."

Za přelomový považují letopočet 2030 také přední vizionáři, technologové a vědci, kteří se v lednu sešli v kalifornském Los Angeles na summitu Abundance 360. Shodli se na tom, že právě v tomto roce dosáhnou první lidé takzvané únikové rychlosti dlouhověkosti - momentu, kdy se díky technologickému pokroku a způsobu života s každým prožitým rokem prodlouží jejich očekávaný život o více než jeden další rok.