Prostory pražského Rudolfina se otevřely veřejnosti 7. února 1885 za přítomnosti korunního prince Rudolfa. Budova Domu umělců se stala důstojným stánkem pro různé oblasti umění a svým dispozičním řešením a víceúčelovým využitím prakticky předběhla dobu téměř o jedno století.
V Dvořákově síni Rudolfina se pořádají významné koncerty včetně třeba Pražského jara, Galerie Rudolfinum slouží k výstavám výtvarného umění. Od roku 1989 je Rudolfinum, kde sídlí Česká filharmonie, také národní kulturní památkou.
Monumentální novorenesanční budova postavená podle plánů Josefa Zítka a Josefa Schulze, také architektů Národního divadla, byla slavnostně otevřena za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa. Právě na počest svého patrona dostal Dům umělců své jméno. První návštěvníci si tehdy prohlédli i expozici nově založeného Uměleckoprůmyslového muzea. V lednu 1896 zahájila v Rudolfinu své působení Česká filharmonie. Na počet prvního koncertu pod taktovkou Antonína Dvořáka pak byl koncertní sál později pojmenován jako Dvořákova síň.
Po vyhlášení Československé republiky sloužilo Rudolfinum jako sídlo parlamentu, který zde s výjimkou německé okupace fungoval do dubna 1946. Po roce 1945 se sem opět vrátila Česká filharmonie, která v budově sídlí dodnes. V květnu 1946 se tu konal i první festival Pražského jara. Prostory využívala svého času také pražská konzervatoř a Akademie múzických umění.
Pravděpodobně nejznámější sochou z atiky Rudolfina se stala socha hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Příběh o soše Mendelssohna, kterého zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich z budovy nařídil pro jeho židovský původ odstranit, zpracoval ve své knize Na střeše je Mendelssohn spisovatel Jiří Weil.
