Schengenské dohody o volném pohybu osob, které začaly platit před 30 lety, 26. března 1995, vytvářejí prostor bez kontrol vnitřních hranic, v němž se mohou jeho obyvatelé volně pohybovat a jehož členské země spolupracují v otázkách vnitra a justice. Společné státní hranice členských zemí lze překračovat kdekoli, s výjimkou národních omezení (například národních parků či chráněných krajinných oblastí). První z dohod podepsaly Belgie, Lucembursko, Německo, Francie a Nizozemsko 14. června 1985 v lucemburském Schengenu. Tamtéž k ní byla podepsána 19. června 1990 prováděcí úmluva.
Součástí schengenského prostoru je v současnosti 29 zemí - 25 států EU a dále Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. V schengenském prostoru žije přes 453 milionů lidí na 4,6 milionu kilometrech čtverečních.
První schengenská dohoda byla velmi obecná, země se v ní pouze zavázaly zpracovat do 1. ledna 1990 akční plán pro postupné rušení kontrol na hranicích. To se jim ale do daného data nepodařilo, takže platnost dohod byla několikrát odložena. Druhá schengenská dohoda (prováděcí úmluva) zakotvila spolupráci v oblasti justice a vnitra, policejní spolupráci, právní pomoc ve věcech trestních či ustanovení o vybudování Schengenského informačního systému (SIS) - společná databáze milionů údajů, například o osobách se zakázaným vstupem, hledaných osobách, ukradených autech a dalších předmětech. Od dubna 2013 funguje druhá, technicky vyspělejší generace SIS-II, jež zahrnuje i biometrické údaje či se v ní dá přímo zadat evropský zatýkací rozkaz.
Od května 1999, kdy začala platit amsterodamská smlouva, jsou schengenské dohody součástí unijního práva, takže nová země EU vstupem do unie přistupuje i k schengenským dohodám. Tyto ale nemusí, nebo nemůže začít uplatňovat okamžitě. Přijetí nových zemí do schengenského prostoru totiž vyžaduje jednomyslný souhlas členských států.
Posledními zeměmi, které letos na začátku roku plně vstoupily do Schengenského prostoru, bylo Rumunsko a Bulharsko. Tyto země sice splnily kritéria pro vstup do prostoru volného pohybu již v roce 2011, některé členské státy EU ale z různých důvodů jejich vstup blokovaly - v roce 2011 Nizozemsko společně s Finskem, později se proti přijetí obou balkánských zemí odmítavě stavělo Německo, ale především Rakousko. Obě země totiž leží na hlavních trasách nelegálního obchodu se zbraněmi, drogami a lidmi. Později Vídeň souhlasila alespoň s omezeným členstvím obou zemí.
Po 13 letech čekání tyto dvě země oficiálně vstoupily do schengenského prostoru loni 31. března, kontroly ale skončily jen na vzdušných a námořních hranicích s ostatními členskými zeměmi. Počet zemí schengenského prostoru se tak zvýšil na 29. Pozemní kontroly zůstaly kvůli vetu Rakouska, které se dlouhodobě obávalo přílivu žadatelů o azyl. Plné přijetí Bulharska a Rumunska schválily členské země v polovině loňského prosince.
Irsko se na schengenském prostoru podílí částečně, dále ale provádí kontroly na hranicích. De facto jsou součástí schengenského prostoru i Monako, San Marino a Vatikán. Každý den dojíždí za prací přes hranice členských zemí více než 1,7 milionu lidí a ročně se uskuteční v rámci vnitřních hranic prostoru přes 1,3 miliardy cest.
ČR se součástí Schengenu stala v prosinci 2007, kdy do prostoru vstoupily ČR, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Slovensko, Slovinsko a Polsko. Na vstup do prostoru čeká ze zemí unie Kypr, který absolvoval část schengenského hodnocení.
Také vstup Chorvatska do schengenského prostoru zbrzdily obavy některých zemí z nelegální migrace. Chorvatsko totiž bylo za migrační krize okolo roku 2015 jednou z tranzitních zemí na cestě do západní Evropy a Maďarsko kvůli tomu sáhlo k uzavření společné hranice.
