Proč se zdejší obyvatelé cítí něčím přimáčknuti a proč tak rádi – řečeno s nadsázkou – zvedají hlavu ke hvězdám? Vysvětlení, k němuž se začínají přiklánět někteří vědci, je překvapivé. Na území Čech dopadl před dvěma miliardami let obrovský meteorit. A vyhloubil tady možná největší kráter na Zemi.
Musela by to být rána, o jaké se člověku ani nezdá. Vesmírná hrouda se přiřítila rychlostí padesát kilometrů za vteřinu. Měřila zhruba dvacet kilometrů. Ohnivý výbuch dosáhl účinku tisíců nukleárních bomb, tlaková vlna trvala dvě minuty. Došlo k přemístění milionů kubických kilometrů hornin a ještě o mnoho větší část hmoty se vypařila. Vznikla jáma zhruba dva kilometry hluboká, s třísetkilometrovým průměrem, okraj kráteru se naopak vyhoupl dva kilometry do výšky – dnes jeho tvar kopírují české pohraniční hory. Je toto všechno možné? Pokud ano, proč se o tom nemluví? A co by to znamenalo?
Novýma očima
Zbelítov leží takřka ve středu domnělého kráteru, dva kilometry od jihočeského Milevska. Uprostřed července zde trávil dovolenou největší tuzemský propagátor českého kráteru Petr Rajlich. „Geologickým náboženstvím minulého století se stala desková tektonika s pohyby zemské kůry. To nám však poněkud zastřelo, že zeměkoule je taky součástí vesmíru,“ říká muž, který vystřídal řadu méně i více vědeckých zaměstnání a dnes pracuje jako kurátor geologicko-mineralogických sbírek Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
Když v devadesátých letech shromažďoval materiál pro doktorandskou práci zaměřenou na „impaktový původ“ Českého masivu, strávil několik měsíců na univerzitě v bretaňské metropoli Rennes. Mají tu laboratoř specializovanou na výzkum zemských deformací, ve které Rajlich zkoušel modelovat velký český třesk. Výsledky je nutno brát s rezervou. „Tak velký kráter nemá z hlediska vložené energie obdoby, navíc nebyl nikdy v historii lidmi pozorován. Pokud by tomu tak bylo, pak by případní svědci byli posledními tvory lidské rasy na planetě,“ říká geolog, který o tématu přednáší na vědeckých fórech i na školách a nyní dokončuje stálou expozici, která bude na podzim otevřena v Železné Rudě. „Veškeré animace jsou spíše jen naší představou o možném průběhu dopadu meteoritu,“ přiznává Rajlich. Šokové vlny po nárazu se v horninách šíří nadzvukovými rychlostmi, které v pozemských hmotách dosahují tisíců metrů za vteřinu. „Pochody, které se odehrávají při nedozírných vesmírných srážkách, nám zůstávají z větší části utajeny.“
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
