Masové vyvražďování Arménů v Osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název arménská genocida, si v letech 1915 až 1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Turecko pojem genocida odmítá a tvrdí, že obětí bylo 300.000 až 500.000 a že se jednalo o represe v kontextu války. Turecko se také brání tím, že zločin se udál za Osmanské říše, tedy před vznikem Turecké republiky. Ankara zásadně odmítá termín "genocida Arménů", kterou naopak oficiálně uznalo na různých úrovních přes 30 zemí světa a také například EU. První "moderní" genocida 20. století začala před 110 lety, 24. dubna 1915, zatčením stovek Arménů osmanskými úřady.
Masakry nepřišly znenadání, byly výsledkem mnoha okolností. Počátek první světové války zastihl západní oblast historické Arménie pod Osmanskou říší, východní část, která dříve patřila Persii, byla připojena k Rusku. Navíc Turecko ztratilo po balkánských válkách v letech 1912 až 1913 většinu evropského území a křesťanští Arméni se stali nepohodlnou menšinou. Arménská území stála také v cestě k muslimskému a turkojazyčnému Ázerbájdžánu, který představoval "odrazový můstek" do Asie.
V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a hned utrpělo porážku od Ruska. Odpovědnost byla svalena na Armény. Součástí ruských legií byly totiž i arménské oddíly, ty však většinou pocházely z Ruskem ovládané části Arménie.
Systematický plán na vyhlazení arménského národa se začal naplňovat nejspíš už na přelomu let 1914 až 1915 na schůzích nejužšího vedení vládnoucí mladoturecké organizace Jednota a pokrok (Ittihad ve terakki), ve které měl hlavní slovo takzvaný mladoturecký triumvirát: ministr vnitra Mehmet Talaat, ministr války Ismail Enver a ministr válečného loďstva Ahmed Cemal. Nicméně podle historiků neexistuje žádný dokument, který by v tomto směru představoval nezpochybnitelný důkaz.
Počátkem roku 1915 byli arménští vojáci sloužící v turecké armádě odzbrojeni a zlikvidováni, poté přišla na řadu arménská elita. V noci na 24. dubna 1915 (tento den je označován jako rudá neděle) bylo uvězněno na 250 arménských intelektuálů a obchodníků v tehdejší metropoli říše Cařihradu (dnes Istanbulu). Pak byli zatčeni Arméni i v dalších oblastech Osmanské říše, celkový počet zadržených se odhaduje na 2340. Většina z nich byla později zavražděna.
Na jaře 1915 byl též vydán rozkaz o "přesídlení" arménské menšiny do pouštních oblastí Mezopotámie a Sýrie. Při odchodu z vesnic byli muži často odvedeni stranou a zabiti, ostatní se pak vydali na cestu do sběrných táborů, kterou jen málokdo přežil. Přepady, vraždění a znásilňování byly téměř na denním pořádku.
Rozkazu k deportacím se vzepřeli pouze obyvatelé několika vesnic na úpatí Mojžíšovy hory Musa Daghu (v arménštině Musa Ler) v oblasti syrské Antiochie. Odpor trval 53 dní a povstalce zachránily spojenecké lodě plující v té době ve Středozemním moři. O hrdinství hrstky vesničanů pojednává i román Čtyřicet dní Musa Daghu pražského německojazyčného spisovatele Franze Werfela.
Vyhánění a vraždění Arménů pokračovalo až do konce první světové války v roce 1918 a poté, po asi ročním klidu, bylo obnoveno v letech 1920 až 1923, kdy již v zemi vládli nacionalisté. Počet obětí se odhaduje na 1,5 milionu. Zachránit se stačilo zhruba 600.000 Arménů, a to nejčastěji útěkem za hranice země (především do Ruska). Pochody smrti přežily desetitisíce lidí, několik tisíc dětí bylo islamizováno.
Turecko sice uznává, že při vojenských operacích zemřelo až půl milionu Arménů, tvrdí ale, že se jednalo o výsledek chaosu vyvolaného boji. Jednalo se prý o deportace z frontových oblastí, a pokud došlo k úmrtím, byl to důsledek válečných útrap a jednotlivých excesů.
Turecko sice uznalo v roce 1991 nezávislost Arménie, ale nenavázalo s ní diplomatické vztahy a hranice mezi oběma zeměmi jsou oficiálně uzavřeny. Turecko uzavřelo hranici s Arménií v roce 1993 kvůli arménsko-ázerbájdžánskému konfliktu o Náhorní Karabach, v němž Ankara stála na straně Ázerbájdžánu. Snahy o normalizaci turecko-arménských vztahů zahájily Ankara a Jerevan v roce 2021, kdy jmenovaly zvláštní vyslance pro vzájemná jednání.
Termín "genocida Arménů" oficiálně uznalo na různých úrovních asi přes 30 zemí světa. V dubnu 2021 tak učinil například tehdejší americký prezident Joe Biden. Bidenovi předchůdci se používání termínu genocida v souvislosti s událostmi z let první světové války po desetiletí vyhýbali v obavě, aby si nepohněvali spojenecké Turecko.
V roce 2020 ve svém stanovisku odsoudil genocidu (společně se zločiny proti lidskosti, které spáchali nacisté za druhé světové války) český Senát, který přijal obsahově stejné usnesení jako Sněmovna v roce 2017. Poslanci tehdy odsoudili genocidu Arménů stejně jako nacistické zločiny proti lidskosti na židovském, slovanském a romském obyvatelstvu. Za genocidu označil masakry několikrát také bývalý český prezident Miloš Zeman.
