Josef Dvořák: Kdepak kamera! Mou láskou je jeviště.

Vyrůstal jste v 50. letech v živnostnické rodině. Byli jste kvůli tomu nějak postiženi?

Sestra nemohla jít studovat a obchod museli rodiče předat státu, ale naštěstí v něm mohli dál pracovat, takže se toho v našich životech příliš nezměnilo. Dál k nám chodil na mariáš pan lékárník i pan farář a žili jsme takovým typickým maloměstským životem, který ve svých dílech dokonale popsal Karel Poláček.

Jenom mě postihla rodinná tradice, kdy jsme chodili pravidelně v neděli do kostela. Maminka se modlila, já se nudil, a aby mi to lépe utíkalo, zuby jsem se zavěšoval za rantl kostelní lavice. Tím jsem si vypěstoval dokonalý předkus, který mě doprovázel celá léta až do doby, kdy jsem při rvačce o zuby přišel.

V kostele jste i ministroval. Bavilo vás to?

Na ministrování mi vadila jediná věc: odvádělo mě od fotbalu. V Kadani, kde jsme v té době bydleli, je kostel na náměstí a právě to se každý den stávalo naším fotbalovým rájem. Auta tam tehdy žádná neparkovala a měli jsme ho celé pro sebe. Jen bylo trochu z kopce, a tak jsme se pokaždé hádali, kdo bude hrát na horní straně – ta byla totiž výhodnější.

Takže jste měl šťastné dětství?

Parádní. Zejména tehdy, když jsme se přestěhovali z Horní Cerekve do Kadaně, kde teče řeka Ohře. Tam jsme trávili s kluky celé dny, stavěli lodě, v létě plavali, v zimě bruslili. Rodiče se o mě báli, maminka měla strach, že se pode mnou prolomí led, a tatínek mi barvitě líčil historky lidí, kteří se ocitli v ledové vodě. Ale já nechtěl být srab a stejně jsem k řece pořád chodil. Jednou se maminka neudržela a k mému velkému žalu tam šla se mnou. Klukům jsem tvrdil, že je to naše známá, která si chce vyzkoušet pevnost ledu. To taky maminka udělala, a když viděla, že je na zamrzlé řece pomalu celé město, uklidnila se a nechala mě tam.

Byl byste určitě dobrý skaut. Četl jste Rychlé šípy?

Neměl jsem to štěstí, abych se skautem, respektive junákem stal. Během války byl skauting zakázán, pak byl po ní krátce obnoven, ale po roce 1948 byl zakázán opět a to byla přesně doba mého dětství. Rád bych v nějaké takové organizaci byl. Pamatuji si, jak jsem toužebně sledoval vodáckou klubovnu, která byla na druhém břehu Ohře, a jednou jsem tam dokonce doplaval, abych si ji prohlédl. Také si živě pamatuji na pobyty u dědečka v Horní Vsi na Vysočině, kde jsem na půdě objevil svázané ročníky časopisu Junák. Doslova jsem ho hltal stejně jako Rychlé šípy Jaroslava Foglara. Ale i když jsem v takové organizaci nebyl, o žádné klukovské kratochvíle jsem ošizen nebyl. Neexistovala ani televize, ani počítače, a tak jsme volný čas trávili venku a zvládli všechno, co jsme k životu potřebovali umět, aniž by nás to někdo učil. Plavat, bruslit, šplhat, skákat, rozdělávat oheň, ale také nebát se a držet slovo.

Vyučil jste se automechanikem, herectví jste nikdy nestudoval. Nechtěl jste, nebo nemohl?

Učení mě nikdy nebavilo, z gymnázia jsem utekl a byl rád, že se mohu jít učit automechanikem. Auta jsem miloval a snil, že je jednou budu konstruovat nebo se stanu automobilovým závodníkem. Tahle láska mi v podstatě vydržela doživotně. Jednou jsem jel na závody F1 v Rakousku a snažil se dostat do depa, abych na vlastní oči viděl Nikiho Laudu, Emersona Fittipaldiho nebo Lellu Lombardiho. Divadlo jsem považoval za okrajovou zábavu, hrával jsem s ochotníky a žádné plány jsem v tomto směru neměl. Až do chvíle, kdy jsem jako voják základní služby v televizi viděl představení Kladivadla v rámci přenosu ze soutěže Jiráskův Hronov.

Kde k tomuto zásadnímu okamžiku došlo?

V kasárnách v Havlíčkově Brodě, kde jsem původně sloužil jako radista. Jelikož jsem ale uměl odvysílat pouze SOS, přeřadili mě jako automechanika na letiště, což pro mě bylo mnohem zábavnější.

Takže po vojně jste si začal s divadlem?

Dá se to tak říct. Nabídka přišla přímo od šéfa Kladivadla Pavla Fialy, který mě zaregistroval na jedné taneční zábavě, kde jsem zpíval. Byli jsme amatéři, hráli vedle svých povolání, jenomže pak se Pavel Fiala rozhodl soubor profesionalizovat a přestěhovat do Ústí nad Labem. Doma z toho bylo pozdvižení. I když divadlo hrál tatínek i sestra Maruška, vzdát se kvůli tomu poctivého řemesla připadalo rodičům nemyslitelné. Já to ale udělal a nikdy jsem nelitoval. Za šest let, co jsem v Kladivadle byl, jsem se naučil všemu, co jsem jako herec potřeboval. Navíc jsem tam poznal spoustu skvělých lidí, například Jirku Císlera, Láďu Freje, Janu Kasanovou, Broňu Poloczka, Uršulu Klukovou, Vaška Helšuse, Láďu Bambase… A časem se s tím smířili i rodiče, hlavně tehdy, když se mohli pochlubit nějakými mými úspěchy.

Kdy jste zjistil, že je vám bližší komika než Shakespeare nebo Dostojevskij?

S klasikou jsem se vlastně nepotkal. Vyrostl jsem v autorském divadle a celé roky hrál texty, jejichž autorem byl zmíněný Pavel Fiala. Když mezi nás v roce 1969 z Pardubic přišel Jiří Císler a přinesl klasické texty, bylo to pro mě zjevení. Ale stejně jsem si je přizpůsoboval k obrazu svému, jak jsem to dělával s texty Pavla Fialy. Jiří Císler se s tím smířil, pochopil, že těm textům nechci ublížit, jen je chci interpretovat po svém. A to se stalo jakousi mojí vlastní metodou, s níž jsem prošel vlastně celým svým dosavadním hereckým životem. Když jsem byl po roce 1989 vyhozen ze Semaforu, dostal jsem nabídku od pana režiséra Jaroslava Dudka z Divadla na Vinohradech. Musel jsem ji odmítnout, bylo mi jasné, že do klasického divadla se nehodím. A moudrý pan režisér s tím souhlasil.

Tak jste založil vlastní soubor?

Ten jsem založil už dávno předtím. Už v Semaforu existovala skupina Josefa Dvořáka – pět herců, dva muzikanti a pan režisér Evžen Sokolovský. Zkusili jsme tedy život na vlastních nohou a ono to vyšlo, i když ne hned. Těsně po sametové revoluci lidé do divadel nechodili, měli zajímavější program. Časem se ale vše vrátilo do starých kolejí a my zažili nádherné roky, kdy jsme objížděli republiku. Zájem byl takový, že jsme často museli odehrát dvě představení. Byli jsme jedno z prvních zájezdových divadel, což bylo naší velkou výhodou.

Po vlastním kamenném divadle, jaké má třeba Jan Hrušínský, jste nikdy nezatoužil?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nikdy ani nenapadlo. Jenomže kamenné divadlo je něco jako úřad, spousta od divadla vzdálených starostí, třeba s pronájmem, údržbou budovy a podobně, a to není nic pro mě. Vyhovuje mi to tak, jak je, nic bych na tom neměnil. Hlavně bych neměnil svoji ženu Jáju, která se celá ta dlouhá léta o provoz divadla stará, a to bez jediné koruny dotace. Je obdivuhodná. Stejně skvělí jsou i moji kolegové – Markéta Hrubešová, Karel Gult, Stáňa Topinková, Dáša Schlehrová, Rosťa Trtík, Jan Burda a Jirka Veit.

Před filmovou kamerou jste poprvé stál v roce 1968. Kdo vás pro film objevil?

Úplně poprvé se to stalo při natáčení televizního pořadu Jít návětrnou strání, který se točil v Kadani, a my, členové Kladivadla, jsme se hodili do epizodních rolí. Poté přišel film Hynka Bočana Čest a sláva, kde jsem se na plátně objevil na tak krátkou dobu, že chudinka maminka, která se na mě šla do kina podívat, zrovna mrkla, a o můj výkon tím pádem přišla. Nicméně když jsem se přestěhoval do Prahy a začal hrát v Semaforu, byl jsem režisérům na očích a rolí přibývalo. Lavina se strhla poté, kdy měla premiéru slavná Kytice na motivy Erbenových balad. Tehdy skončila moje anonymní éra a začala takzvaná sláva.

Co vlastně za názvem Kladivadlo je?

Jednou Pavel Fiala udělal v divadle anketu na téma, co si lidé představují pod názvem Kladivadlo. Někdo uvedl kladenské divadlo, druhý zase kladné divadlo. Vyhrál divák, který napsal, že to znamená klamání diváků vadnou logikou. Nicméně název pochází z hesla E. F. Buriana: Pojďte lidé na divadla s železnýma kladivama. Musím přiznat, že sám jsem si s tím názvem dlouho nevěděl rady, a když jsem o tomhle divadle mluvil s kluky na vojně, mysleli, že jsem se přeřekl.

Spoustu příležitostí vám dala Česká, respektive dříve Československá televize. Kde jste se cítil lépe – před kamerou, nebo na jevišti?

Vždycky mi bylo – a stále je – lépe na jevišti, protože kontakt s diváky je nenahraditelný. Práce před kamerou mi nikdy takovou radost nepřinášela. Potřebuji totiž, aby mě diváci vyprovokovali, to je pro komika největší droga. Když se začnou smát a je jim dobře, začnou se otáčky v mé hlavě zvyšovat do extrémní rychlosti a představení je vyhrané. Ale jsem herec, hraní mě živí, takže pochopitelně neodmítám ani jiné nabídky.

Pomáhá práce v televizi přilákat diváky do divadla a naopak?

Souvislost mezi tím určitě je, ovšem dneska je to trochu jiné než kdysi. Zatímco dřív mě spousta lidí znala jenom z televize a nikdy mě neviděla na jevišti, dnes, kdy objíždím republiku křížem krážem, se na mě jdou lidé podívat, aby mě viděli naživo, a je jim v podstatě jedno, co se hraje. Proto zájezdová divadla tolik stojí o herce hrající v televizních seriálech, neboť právě oni přilákají lidi na představení. Chtějí své hvězdy vidět na vlastní oči.

V televizi jste často hrál pro děti. Hraje se pro ně jinak než pro dospělé?

Nikdy jsem to nerozděloval. Když jsme točili Malý televizní kabaret, dělali jsme před natáčením několik zkoušek a nikdy mi nikdo neříkal: Počkej, tomuhle už děti nebudou rozumět. Děti tomu rozuměly a často pořad sledovaly i s rodiči. Ostatně ne náhodou měl tento pořad sto pokračování.

Namluvil jste večerníčkového maxipsa Fíka nebo Králíky z klobouku, ale v dabingu jsme vás snad nikdy neslyšeli. Proč?

Dabing neumím. Při něm musíte dodržovat charakter postavy, které propůjčujete svůj hlas, a nesmíte v tom být sám vidět. A to mi nejde. Ostatně nejsem v tom sám, stejný problém má i Petr Nárožný, i ten by byl čitelný za každou filmovou postavou. U večerníčků to bylo jiné. Tam jsem si hlasy vymyslel a docela se do těch kreslených hrdinů vžil. Hlavně do maxipsa Fíka, který se stal natolik populární, že mě lidé často žádali, abych na ně mluvil jeho hlasem. A od Supraphonu jsem dostal deset diamantových desek.

Ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! jste hrál vlastně sám sebe, že?

Ano, hrál jsem svoji původní profesi, automechanika. Ale básničku Růže k lásce schůdeček, s úctou Béda Hudeček jsem nevymyslel já, ale autoři scénáře – Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem.

Z vašich rolí se však jedna vymyká: ve filmu Hřbitov po cizince jste hrál bývalého pilota RAF a rozhodně to není role komická.

Neměl jsem nejmenší tušení, že se Jaroslav Dudek chystá točit film podle scénáře Jiřího Hubače o dvou bývalých letcích RAF. Když se ozval telefon s tím, že si pan režisér přeje, abych jednoho z dvojice letců hrál já, byl jsem nadšený a pro scénář si hned na Kavčí hory dojel. Navzdory všem skeptikům, kteří tvrdili, že tahle role pro mě není. Jako kluk jsem o letcích RAF nic nevěděl, nemluvilo se o nich, ale postupem času jsem se s mnohými seznámil. Četl jsem knížky Františka Fajtla, seznámil se s příběhem Aloise Šišky a s jedním z nich – Karlem Mrázkem – jsem se přátelil. Seznámili jsme se náhodou v kavárně Alfa a velmi jsme si porozuměli. Dokonce jsme ho pozvali na naši svatbu s Jájou.

A co vaše role v Černých baronech? Hodně se podobala tomu, co jste sám zažil na vojně?

Ani v nejmenším. Na vojně jsem dělal řidiče veliteli útvaru a ani by mě nenapadlo chovat se tak jako můj filmový hrdina. Moje vojna byla jiná, než ji měli ti, kteří sloužili v našem sousedství, kde byl tábor PTP neboli Pomocný technický prapor. Na mě moji nadřízení neřvali a žádný z nich se nepodobal tomu, jehož jsem hrál v Černých baronech. Tam jsem hrál blbce a toho umím celkem dobře.

Je něco, co vás jako herce minulo?

Naopak, dostal jsem toho více, než jsem kdy doufal. Mojí touhou bylo rozesmávat lidi, těšit je. A takové šance jsem dostával v minulosti a dostávám je i dnes. Když to ještě nějaký čas vydrží, vůbec se nebudu zlobit.

Prý jste jednou prohlásil, že byste chtěl umřít na pódiu. Je to pravda?

Ne, nechtěl bych umřít na pódiu. Protože by lidi začali chodit do divadla s kytkou a říkat si: Třeba dneska to vyjde. Když to dohraje, tak mu ji dáme, když to nedohraje, tak ji na něj položíme.

Děkujeme za rozhovor
Vítek Formánek, Eva Csölleová, Marie Formáčková

Listopadové číslo 11/2024 časopisu Interview si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz