Nové vydání INTERVIEW 3/2025: Sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst

Od devadesátých let se pohybujete kolem podsvětí. Neptal jste se někdy sám sebe, jak to, že vás nikdo „nesejmul“?

Mockrát. Dodneška mi to není jasné. Zamýšlím se nad tím i v pořadu Jak jsem přežil devadesátky na TV Barrandov. Myslím, že se sešlo více věcí. Když máte známý ksicht, a ten já měl už od devadesátek, troufnou si k vám méně než k nějakému novináři z okresního plátku, o kterém vědí, kam chodí jeho děti do školy. Berou to stylem „ty jsi tady od nás z Jablonce, tak tě můžeme kdykoli sejmout“. Takže to je jeden faktor. Druhý faktor – velcí lumpové jsou ekonomové. Proč by měli někomu platit 600 tisíc za to, aby mi zlámal ruce nebo nohy, když věděli, že i když se něco zveřejní v médiích, nikdo jim kvůli tomu pouta nenasadí, nic se jim nestane? Navíc by je zabiják nebo lamač kostí ještě mohl prásknout. Zbytečně by riskovali. A zatřetí – pořád jsme žili v demokratické zemi. V té samé době v Bulharsku polévali novináře kyselinou, v Rusku je rovnou likvidovali, protože tam je to více na východ a tady pořád více na západ. Myslím, že tohle byly tři hlavní důvody, proč jsme my novináři devadesátky přežili víceméně bez úhony. Sabinu Slonkovou chtěli jednou zabít. Opravdu na ni byl najatý nájemný vrah, ale policisté to včas zjistili a uklidili ji do nějaké konspirační vily nebo bytu, kde byla, dokud ty lidi nepozatýkali. Ale já nikdy takhle těžké přímé ohrožení nezažil.

Nikdo na vás nedělal nátlak ve smyslu výhrůžek?

To jo, když ještě nebyl pořad Na vlastní oči. Tenkrát jsem spoluzakládal časopis Reflex a tam nám chodily výhrůžky na korespondenčních lístcích. Tam stálo třeba: „Ty svině, jestli toho nenecháš, uřízneme ti hlavu.“ Ale nikdo se nepodepsal, takže jsem nevěděl, kterou z těch pěti kauz, jež jsem měl rozdělané, mám nechat. Proto jsme to brali na lehkou váhu a říkali si, že to k té profesi patří.

Bál jste se o život?

Já jsem se dlouho bál, i když jsem o tom nikdy nemluvil. Když se mi blížila padesátka, tenkrát jsem věděl, že průměrný věk novináře je 48 let. Říkal jsem si, že když tu padesátku přežiji, bude to fajn. Dnes je mi 73 a koukám na to s velkým odstupem. Ale měl jsem ten pocit – blíží se mi padesátka, jde do tuhého.

Jak hodně bylo v té době rizikové povolání být investigativním novinářem?

Dnes je to rizikové povolání spíše pro nakladatele, televizi nebo médium jako takové. Novinář už v tom tolik nelítá. V devadesátkách samozřejmě ještě nebyla předběžná opatření soudů, to nebylo v módě. Velcí lumpové si nenajímali právníky, ale opravdové lamače kostí, kteří si vás někde vyhlédli. To se stalo kolegovi. Šel ráno k autu a tam z vedlejšího auta vylezl chlap jako hora. Řekl mu něco jako „vy teď děláte tohle a já vám dobře radím: Nedělejte to, mohl byste dopadnout špatně“. A když vedle vás stojí dvoumetrový chlap a víte, že v bytě nebo domku máte rodinu, hodně se rozmýšlíte, jestli to máte dělat....