Jeho recept na úspěch funguje už přesně půl století. Ani za padesát let toto malé autíčko nezměnilo své hlavní rysy a stalo se žijící legendou. Přitom vlastně vzniklo z nouze.
Nebýt zdražování ropy po suezské krizi v roce 1956, Mini by nejspíše nevzniklo. V březnu následujícího roku si Leonard Lord, prezident koncernu British Motor Company, zavolal konstruktéra Alexandra Issigonise, Turka s řecko-německým původem žijícího v Británii. Lord chtěl populární malé auto, podobné jako mají Francouzi a Italové. Jejich silnice právě zaplňovaly Citroeny 2CV a Fiaty 600.
ČTĚTE TAKÉ: Francouzská kachna slaví šedesátku
Podle legendy se Issigonis vrátil z jeho kanceláře a nechal si zavolat čtyři nejotylejší pivaře z továrny. Řekl jim, ať se posadí na zem za sebe jako v autě, vzal křídu, nakreslil kolem nich obdélník a prohlásil: „Vůz, který zkonstruujeme, bude mít tyto rozměry." Více si to zkomplikovat nemohl. Minimum místa pro příď znamenalo nutnost uložit motor napříč a ještě pod něj dostat převodovku, a to tam, kde bývá normálně olejová vana. Problém vyřešilo společné mazání čtyřválce o objemu 0,85 litru a převodovky, čímž byla dosažena revoluční úspora prostoru. Pérování obstaraly gumové kužely, miniaturní kola s desetipalcovými ráfky umístil co nejvíce do rohů karoserie.
V říjnu roku 1957 byly hotové první dva funkční prototypy, trpící spoustou dětských nemocí. Deset měsíců trvalo, než byly odstraněny a Issigonis mohl pozvat svého šéfa na projížďku. Lord byl nadšen a chtěl mít mini co nejdřív hotové.
Mini se začalo prodávat 26. srpna roku 1959 pod značkami Austin Seven a Morris Mini-Minor. Lišily se přední maskou a stály necelých pět set liber. První reakce? Posměšky a vtípky. Lidé nechtěli uvěřit, že se auto s tak malými kolečky dokáže vyrovnat se silničními dírami.
Časem však i ti nejzarytější odpůrci uznali jeho přednosti. Tři metry dlouhé mini se všude vešlo, v některých ulicích se s ním dalo dávno před dnešním smartem zaparkovat kolmo k chodníku a vzhledem ke svým rozměrům bylo až neuvěřitelně prostorné. Dalšími výhodami byla čipernost a nečekaná stabilita, umocněná nízkým těžištěm vozu. Těchto výhod si všiml John Cooper, majitel toho času vítězícího týmu Formule 1. Rozhodl se využít potenciálu mini a postavit ostřejší verzi. Přes námitky Issigonise, který nechtěl z mini dělat drahé auto, Cooper přesvědčil vedení firmy k postavení tisícikusové zkušební série. Tak vznikl po všech stránkách vylepšený MiniCooper s pětapadesátikolovým litrovým motorem.
Rychlé mini měly úspěch, a tak se o dva roky později objevila ještě divočejší verze Mini-Cooper S, nejrychlejší auto do přeplněných britských velkoměst. S mini začali jezdit mladí závodníci, například James Hunt a Niki Lauda. Díky své mrštnosti a lehkosti se proplétalo kolem mnohem silnějších, ale nemotorných soupeřů. Za to si zasloužilo svou nejznámější přezdívku „létající knedlík". Civilní mini si oblíbily i známé osobnosti. Jezdil s ním herec Paul Newman, modelka Twiggy, všichni členové skupiny Beatles a byl dost dobrý i pro Petera Sellerse, představitele inspektora Clouseaua.
ČTĚTE TAKÉ: Mini vzpomíná na začátky i na F1
Koncem šedesátých let prodeje mini vyletěly směrem vzhůru díky populárním filmu The Italian Job, ale postupem času jeho rozměry přestávaly stačit čím dál náročnějším masovým motoristům. Z mini se stala volba nadšenců. V roce 1994 koupilo tehdejší koncern MG Rover, pod nějž spadala i tato značka, německé BMW. Poslední šestá generace původního mini se přestala vyrábět v roce 2000. Jeho fanoušci ale netruchlili dlouho, rok poté se představil jeho větší nástupce. Jedno z mála aut, kterým se podařilo navázat na předchůdce tak, že se setkalo jen s nadšenými reakcemi. Na vzhledu se změnilo jen málo, „švihácké" proporce malého autíčka jsou stále stejné a zůstávají také skvělé jízdní vlastnosti. Nyní se prodává již druhá generace novodobého Mini. A od té první ji na první pohled rozeznají jen znalci. Výborný recept by byla škoda měnit, když tak dobře funguje. Zatím má vyhlídky na nesmrtelnost.
ČTĚTE TAKÉ: Test Mini John Cooper Works
Foto: Mini
