Land Rover Defender 110 Station Wagon: nezmar

Land Rover Defender 110 Station Wagon. Trochu se zcivilizoval, jeho charakter se však nezměnil. Pořád je to téměř nezničitelný dělník do nejhorších podmínek. Na silnici působí neotesaně, o to lepší je ale v terénu.

Jen málo aut na světě přežilo půl století bez zásadních změn na své konstrukci. Jedním z nich je i nejslavnější land rover. Od roku 1948 se ho vyrobilo 1,9 milionu kusů, z nichž dvě třetiny dodnes jezdí.

I nový Defender stojí na pevném ocelovém rámu, k němuž je přinýtována hliníková karoserie. Nový model by však měl být civilizovanější než předchůdci. Interiér využívající součásti z modelu Discovery 3 se přiblížil moderním autům. Lépe topí a chladí, k současným standardům má ale stále daleko. Řidič pořád sedí těsně u bočních dveří, šikmo šlape na pedály blízké středovému tunelu a drží v rukou velký volant, který dodnes nepoznal seřizování ani airbag. Vzhledem k rozměrům vozu je překvapivě málo místa vpředu i vzadu. Za příplatek ale nyní Defender může mít i třetí řadu sedadel.

Další zásadní inovací je čtyřválec 2,4 litru z užitkového Fordu Transit, kvůli němuž na kapotě přibyla boule. Stejný výkon 122 koní jako u předchozího dvouapůllitru dnes nikoho neohromí, ale o ten nejde. Motor je schopen spalovat i méně kvalitní naftu a hlavně má více síly v nízkých otáčkách. Díky nové šestistupňové převodovce se lze ve vyšších rychlostech na palubě dorozumět i bez křičení a také klesla spotřeba, pohybující se kolem deseti litrů. Přesto se vůz na silnici chová spíše jako užitkové auto, poskakující na hrbolech.

Kvality ukáže až mimo asfalt. O jeho schopnostech napoví již mimořádná světlá výška až 32,3 centimetru, vynikající nájezdové úhly a možnost přejet půlmetrový brod. Odolné tuhé nápravy vynikají svou křižitelností; mechanicky ovládané uzávěrky mezinápravového i zadního diferenciálu jsou samozřejmostí stejně jako redukce s převodem 3,27 ku jedné, kdy se Defender – na nyní o třetinu kratší „jedničku“ – plíží pomaleji než krokem. Na silnici tragická vůle v řízení najednou začne mít smysl, ztratí se v ní totiž hrboly. Vůz nebyl postaven na silnici, ale do terénu a s předpokladem, že zde bude jezdit po celou svou kariéru. Má nárazníky jako traverzy a oplechovaný podvozek, takže se s ním není třeba bát kontaktu s okolím. Oč hroznější je na silnici, o to je lepší mimo ni.

Defender není jen autem pro nadšence, ale i dělníkem používaným firmami, vojskem i expedicemi. Proto nabízí čtrnáct karosářských verzí na třech délkách šasi. Není levný, výbava základních verzí je spartánská a příplatkové položky drahé. Za protiblokovací systém brzd ABS je třeba přidat skoro padesát tisíc, připlácí se i za černý lak nebo klimatizaci. Může si to dovolit. Již není jen pracovním nástrojem, díky kultovnímu statusu se stal i stylovým autem. Svému jménu dělá stále čest.

Foto: Karel Šanda