Rozhovor TÝDNE
Očistit Baťovo jméno se povedlo až na třetí pokus

Z odkazu Tomáše Bati vybudoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín světové obuvnické impérium. Vše změnila druhá světová válka a nespravedlivé očernění, které z druhého jmenovaného v očích veřejnosti udělalo kolaboranta. "Ve skutečnosti pomáhal Židům uprchnout před Hitlerem," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN John Nash, vnuk J. A. Bati.

Fascinuje mě, že byl v roce 1947 Jan Antonín Baťa soudy v Československu označen za kolaboranta s nacisty, ale pár let nato ho na Západě navrhovali na Nobelovu cenu míru. Jak se něco takového stane?

Je to neuvěřitelná situace. Nominován byl za pomoc při přestěhování desetitisíců evropských válečných uprchlíků do Brazílie. Kandidatury se ale vzdal a doporučil maršála Cândida Rondona za práci s brazilskými indiány. K tomu máme ještě papežem podepsaný dokument z Vatikánu z roku 1943, který je pro Jana v podstatě vstupenkou do nebe. Vatikán věděl, že Jan pomohl více než dvěma tisícovkám Židů uprchnout z Československa před Hitlerem. Dostal též od papeže zlatou medaili za práci pro lidstvo.

Šlo o rodiny židovských zaměstnanců?

Ano, přemísťoval je po celém světě na vlastní náklady. Ve Zlíně fungoval systém, díky němuž je mohl vyslat do míst mimo německou kontrolu. Třeba do oblastí, kde zakládal nové továrny. Ten proces popisuje i v jednom ze svých rukopisů v kapitole o baťovském velkoobchodu Kotva. Máme též kopie doznání s podpisy lidí, kteří byli zachráněni.

Označování J. A. Bati za kolaboranta tedy bylo jen záminkou, aby mu mohl být sebrán podnik i majetek?

Jedním z klíčových lidí byl prezident Edvard Beneš. Opustil zemi, založil exilovou vládu, na kterou neměl finance. Snad jediný, kdo měl dost velké peníze, byl Baťa. On, jeho firmy a lidé přispěli československé exilové vládě částkou v hodnotě tehdejších dvou milionů dolarů. Dnes by to bylo minimálně čtrnáctkrát tolik, čili skoro šest set třicet milionů korun. Jen indická továrna dodala během války spojeneckým armádám dvaatřicet milionů párů bot a pět set tisíc padáků. Navíc ještě před válkou probíhala pod taktovkou Karla Engliše, tehdejšího guvernéra Národní banky československé, sbírka na obranu Československa a s prosbou o pomoc se obrátili na Baťu. On řekl, že ze svého věnuje stejnou částku, jaká se vybere mezi jeho lidmi. Společně věnovali třicet milionů tehdejších korun, byl to první a nejvyšší příspěvek. Pak přišel Mnichov a Jan pronášel projevy, aby se lidé nevzdávali, zatímco politici mlčeli. A k boji byl připraven.

Během války byl ale kritizován za to, že mlčel...

Když do země dorazila německá armáda, Jan byl v zahraničí, ale stále měl v ČSR přes šedesát tisíc zaměstnanců - měl o ně i jejich rodiny obavy. Mám dopis od Josefa Hlavničky, jemuž nechal Jan na starosti řízení podniku v Československu. V něm Jana žádá, aby byl velmi opatrný se vším, co dělá, protože jinak tu jeho lidi pozabíjejí. Baťa rozuměl tomu, že musel pomáhat, ale zároveň to dělat tak, aby Němci nic nepoznali. Podporoval i slovenské povstání - Baťovi lidé vytvořili osm set čtyřicet tři odbojových komisí, všechno začalo v továrnách Baťa. Koupil letadla pro české piloty u RAF. V jednom z dopisů napsal, že by raději obětoval svůj majetek i život, než aby na životech ohrozil své lidi. Myslím, že se opravdu obětoval.

Pověst kolaboranta na něm ale ulpěla až do roku 2007, kdy jste spolu s jeho dalšími potomky u českých soudů dosáhli jeho rehabilitace. Jaké to pro vás bylo?

Dorazil jsem do Česka měsíc před soudem, jemuž jsem poskytl řadu dokumentů, které jsem po světě vypátral. Listiny o zmiňovaných darech exilové vládě, dopisy manažerům závodů s instrukcemi pomáhat odboji. Věděli jsme, jaká je pravda, soud vše uznal, zrušil rozsudek z roku 1947 a Jana rehabilitoval. Povedlo se to ale až na třetí pokus. Poprvé jsme to zkoušeli v roce 1968, podruhé v roce 1993, ale vyšlo to až v roce 2007.

Proč to trvalo tak dlouho?

Řekl bych, že dřív k tomu nebyla politická vůle. Když se podíváte na celý Janův život, vše bylo v podstatě zadostiučiněním pro Čechy. Na listinách v USA jako povolání vyplnil "podnikatel, farmář, český patriot".

Mohl byste z vašeho pohledu přiblížit soudní spory o rodinný majetek, které po válce vedl Jan Antonín s rodinou Tomáše Bati juniora?

Šlo vlastně o to, komu patří celá společnost Baťa. Víceméně se o tom rozhodlo ve Spojených státech. V USA soudy fungují tak, že pokud se na začátku stane chyba, je velmi náročné to napravit. V tomto případě bylo během původního amerického procesu řečeno, že Jan byl kolaborant, což ovlivnilo prakticky veškeré rozhodování - ať řekl cokoli, vnímali to jako lež. Když se rozhodovalo v New Yorku, přiklonili se prý k českému právu, podle něhož mu akcie neměly patřit. Paradoxem je, že Nejvyšší soud ČR v roce 2012 rozhodl, že Jan všechny akcie legálně koupil od svého bratra Tomáše.

Tak to přece bylo i podle závěti Tomáše Bati, že firmu převezme Jan Antonín a vyplatí Tomáše juniora i jeho matku Marii, nebo ne?

Ano. Závěti, kterou Tomáš Baťa uzavřel, se říká holografická - je sepsána Tomášovou rukou před svědky a v kombinaci s ní je ještě kupní smlouva. Tím se mělo zajistit splnění Tomášovy poslední vůle. Šlo o akcie společnosti Leader, pod niž Baťovy podniky spadaly. O jejich vlastnictví by se během soudů o majetek rozhodlo podle práva země, v níž se nacházely. Protože podle československé legislativy byl majitelem Jan, svědčili Tomášovi právníci o tom, že na českém území cenné papíry nejsou. Nakonec jsme je ale našli ve Zlíně i s podpisy oněch právníků.

Přitom Tomáš junior s matkou dostali za podnik dohromady přes třicet milionů tehdejších korun, je to tak?

Ano, samozřejmě. Tomáš junior dostal za firmu zaplaceno v podstatě čtyřikrát. Nejdřív od Jana podle poslední vůle, pak když po soudech získal zahraniční byznys, který vybudoval Jan. Poté po revoluci a uzavření dohody mezi Českem a Kanadou, a nakonec jsou tu ještě dividendy, jež se z organizace scházely ve švýcarské mateřské společnosti. Podle poslední vůle i kupních smluv mělo vše patřit Janovi. Máme dokument vzniklý rok po závěti s podpisy Tomáše juniora a jeho matky Marie, v němž s tím vším souhlasí. Po roce 1947 ale tvrdili, že k ničemu takovému nedošlo, že si to Jan vymyslel.

Na druhou stranu se objevují i názory, podle nichž Jan Antonín uměl občas přehánět.

Dědečkově verzi věřím, protože cokoli se mi podařilo vypátrat, vždy potvrdilo jeho slova. Neříkám, že o to s druhou stranou rodiny budeme bojovat, ale zdá se mi, že co se tehdy stalo, prostě nebylo správně a dnes by to měl někdo napravit. Kdosi na tom hodně vydělal, ale Janova strana rodiny z toho nic neměla. Například Jan hned po mnichovské dohodě přesunul akcie několika společností svým švýcarským advokátům, aby se cenné papíry nedostaly do rukou Němců, a na tyto akcie připadaly dividendy pět set tisíc dolarů každý rok.

Co vaší části rodiny po soudech zůstalo?

Naprostá většina šla rodině Tomáše juniora. Janovi zbyla půda v Brazílii, dobytčí farmy, trocha peněz a pár menších továren. Někteří z mých příbuzných, jako třeba sestřenice Dolores, na těch farmách stále podnikají. Rodina mé matky dostala nějaké akcie firmy v Nizozemsku. Ironií je, že naše rodina neměla i kvůli výdajům na soudy šanci se finančně znovu vzchopit.

Ale i váš dědeček Jan Antonín měl se svým bratrem Tomášem několik střetů, kvůli nimž Jan z firmy několikrát odešel, nebo ne?

Odešel dvakrát. Poprvé v roce 1920 kvůli konfliktům při nevydařené první expanzi na americký trh. Po třech měsících, kdy se Janovi dařilo u konkurence, ho ale Tomáš pozval zpět a udobřili se. Myslím, že na druhém odchodu v roce 1927 měl podíl i velký spor kvůli tomu, že Jan chtěl postavit dům s tekoucí vodou, aby jeho žena nemusela nosit vodu v kýblech. Tomáš byl proti a zakázal to. Dům se postavil a Tomáš pak Jana po několika měsících pozval zpátky a rovnou ho povýšil.

Myslíte, že pokud by byl Jan Antonín Baťa v období po válce mladší, vybudoval by vlastní velkou firmu?

Podle mě ano, doba by tomu byla přála. A jsem si jist, že by za ním někteří lidé přešli. Jan to vysvětlil tak, že jedním ze základů fungování značky a jejího ekonomického úspěchu byl podnikový nákupní systém - propracované pořizování, zpracovávání a skladování materiálu. Jan ho vybudoval, po jeho druhém odchodu se systém zhroutil a firma začala mít problémy. Když se vrátil, dalo se vše zase do pořádku. I proto se pak Jan dostal do nejvyššího vedení. Oceněním jeho práce bylo z Tomášovy strany i to, že právě jemu se rozhodl společnost předat. Celé to vymysleli, když chtěl Tomáš kandidovat na prezidenta.

Co k tomu Tomáše Baťu vedlo?

Byl jedním ze žhavých kandidátů, když se uvažovalo o nástupci stárnoucího Tomáše Masaryka. S Janem se shodli na tom, že by to bylo možné, jen kdyby jeden převzal podnik a druhý se pokusil pomoci zemi, na kterou dolehla ekonomická krize. Tomáš se rozhodl pro kandidaturu, proto vznikly smlouvy o prodeji firmy Janovi. Bohužel do těch plánů zasáhla ona letecká havárie, při níž Tomáš v roce 1932 zemřel.

Soudy mezi vaším dědečkem a strýcem Tomášem juniorem musely tehdy rodinné vztahy zničit. Trvá to stále, nebo už je mezi vámi a druhou částí rodiny situace lepší?

Pro mě je těžké to pochopit. Rodina byla tak bohatá, že se mohli všichni domluvit bez ohledu na to, kdo vyhrál, a všichni mohli být šťastní. Místo toho tehdy rozetnuli majetek i vztahy. Zajímavé je, že v roce 1968 Tomáš junior s manželkou Sonjou přijeli do Brazílie, aby se sešli s Marií, vdovou po Janovi, jeho synem Janem Tomášem a dcerou Ludmilou a pokusili se spory vyřešit. Na kompromis ohledně rozdělení majetku ale tehdy nebyla připravena naše rodina, babička Marie chtěla, aby byl Jan nejdříve u soudů očištěn. S tím nám pak také pomohl Tomáš junior, jenž u soudů ze svých zdrojů dosvědčil Janovu pomoc československé exilové vládě během války. Já sám doufám, že se celá rodina jednou více sblíží. Uvidíme.

Co je podle vás na Janu Antonínu Baťovi nejzajímavější?

Vyrůstal vlastně v chudé oblasti. V knize Uloupené dílo v podstatě říká, že chtěl postavit velký podnik, aby měl každý dobré zaměstnání a mohl být šťastný.

Myslíte, že byl šťastný on sám?

Podle mě byl šťastný do druhé světové války. Myslím, že ho nejvíc poškodil onen rok 1947, kdy ho očernili, a nemohl se hájit. Vlastně ho okradli a udělali z něho kolaboranta. Pak se snažil očistit v očích celého světa. Oproti dřívějšku mu nezůstaly prakticky žádné peníze, a přesto "na zelené louce" budoval města v Brazílii. Má v nich dokonce i své sochy, které se později začaly objevovat i ve Zlíně, Svitu a v Partizánském. Nebýt jeho, některá ta města by ani nevznikla. Byl jsem u odhalení sochy v jeho rodišti - Uherském Hradišti. I tam na něho lidé vzpomínali hezky. Přece jen je to člověk, jenž vybudoval světové podnikatelské impérium, pod jeho vedením došlo k zahraniční expanzi. Stál za firmami, které nedělaly jen boty.

Hodně z nich - Fatra, Kovosvit MAS, Barum a další - fungují dodnes.

Ano, ani komunistům se nepodařilo je úplně zdevastovat. Po bratrech Baťových také zůstává mnoho budov včetně zlínského mrakodrapu, Baťových domků a mnoho dalšího. Celá města nejen v Česku a na Slovensku, ale i ve světě. A také tu jsou zlínské filmové ateliéry, strojírny ZPS, zlínské letecké závody a tak dále. Jan toho udělal hodně pro Česko a Slovensko, ale i pro dalších asi čtyřicet zemí. Velká část největšího rozvoje značky Baťa přišla vlastně mezi třicátými a čtyřicátými lety, kdy byl ve vedení firmy. V roce 1931 baťovská organizace zaměstnávala 16 560 lidí, o jedenáct let později 105 770. Za tak krátkou dobu, to je přece neuvěřitelné!

John Nash (57) Vnuk Jana Antonína Bati se narodil v USA jeho nejmladší dceři Marii Nashové. Vystudoval střední školu v Lexingtonu a Univerzitu New Hampshire. Žije v Bostonu, kde pracuje pro softwarovou společnost Visible Systems, která se zabývá datovou analytikou.