Jiří Palach: Bratr před činem nic nenaznačil

Dvacetiletý student filozofie Jan Palach se 16. ledna 1969, tedy přesně před čtyřiceti lety, polil benzinem před pražským Národním muzeem. Pak se zapálil. Svým činem chtěl zastavit postupující normalizaci i morální devastaci národa. Zemřel 19. ledna a při pohřbu o šest dnů později kráčel hned za rakví jeho bratr Jiří Palach (67).

Váš bratr Jan se po 21. srpnu 1968 nebyl schopen smířit s postupně převládajícím míněním, že i pod sovětskými tanky se "tak nějak dá přežít". Proč?
Brácha z toho měl úplné trauma. Nechápal, že národ, který nadšeně přijal myšlenky Pražského jara, je stejně rychle opustil. Často jsme o politice diskutovali, to už jsem pracoval ve sklárnách v Kamenickém Šenově a Jendovi jsem vyprávěl, co se děje ve fabrice. Generální ředitel sice hned po sovětské invazi vystoupil na shromáždění sklářů a hřímal, že nejde o žádnou přátelskou pomoc, ale o hnusnou okupaci, jenže za pár týdnů otočil. Sovětští důstojníci si u jeho kanceláře podávali kliku a odcházeli s kartony skla.

Bratr chtěl morálně upadající národ nějak vyburcovat, zmínil se vám, že by to mohlo být formou protestní sebevraždy?
Ne, nic nenaznačil ani bezprostředně před činem. Viděli jsme se při pohřbu strýčka 15. ledna 1969. Chvíli před obřadem jsme se sestřenicemi diskutovali i o politice, ale bratr na sobě nedal nic znát. Přitom musel usilovně přemýšlet, že další den skončí i jeho život. Na pohřeb do Libiše jsme jeli vlakem ze Všetat společně s maminkou, času na svěřování by měl brácha dost.

Jak jste se dozvěděl o jeho upálení?
Vrátný ze skláren v Kamenickém Šenově se u mě zastavil, že mám na pátou hodinu telefonickou výzvu z Prahy. V pět jsem nervózně došel na vrátnici, volala lékařka z popáleninového centra, bratr je prý vážně zraněn a mám přijet. Neřekla, co se stalo. Představoval jsem si všechno možné, že třeba na studentských kolejích vybuchl kotel. S manželkou jsme honem hledali spojení na Prahu a na vlakovém nádraží v Novém Boru měli puštěné rádio. Tady jsem poprvé zaslechl zprávu, že v odpoledních hodinách se na Václavském náměstí upálil student filozofické fakulty J. P. Všechno mi došlo.

Dostali jste se ještě do večer do Prahy?
Ano, ale ráno jsem jel ještě pro maminku do Všetat. Sháněl jsem ji v kiosku na nádraží, v němž prodávala, ale její kolegyně tvrdila, že si máma vzala volno a jela za Jendou do Prahy. Prý byli domluveni, že mu koupí něco na sebe. Ve vlaku si sedla naproti pánovi s novinami a zahlédla zprávu o Janově upálení. Pak zkolabovala.

Foto: Robert Sedmík