Očima Petra Musila
Daně nemají být nástrojem třídního boje

Když ani současná vláda nezrušila jedinou sazbu daně z příjmů, domníval jsem se, že progresivnímu zdanění definitivně odzvonilo. Zmýlil jsem se. Daňová progrese je součástí vlhkých snů Bohuslava Sobotky a jeho ansámblu dodnes.

Do voleb zbývá ještě asi osm měsíců, ale Bohuslav Sobotka na nic nečeká a výstřelem z daňové Aurory zahájil třídní boj. Oprášením nápadu na zavedení sektorových daní to začalo a mělo to jím také skončit. Jenže neskončilo. Velmistr řádu oranžové růže ukázal, že je hlava otevřená a nic se nebojí sypat z rukávu jeden daňový nonsens za druhým.

Zároveň přitom ukazuje personální bídu současné vlády, kde jediný ryzí ekonom skončí s posledním únorovým dnem. Tristní obrázek ekonomické erudice Sobotkova kabinetu dokresluje osoba Michala Pícla, který coby doktorand Vysoké školy ekonomické radí premiérovi, jak má řídit české hospodářství. Jeho kvalifikací jsou jeho "dlouholeté pracovní zkušenosti v oblasti evropských strukturálních a investičních fondů." S nostalgií vzpomínám na doby, kdy ve vládě zasedali skuteční odborníci. Jenže éra Klausů, Kočárníků, Dybů nebo Ježků je nejspíš nenávratně pryč.

A podle toho to také vypadá. Pánové Sobotka a Pícl ve svém studiu ekonomie (ano, i na právech v Brně se ekonomie učí) nedošli dál než ke Keynesovi. Ale ani jeho vlastně nepochopili. Progresivní zdanění se totiž v době po Velké hospodářské krizi zavádělo z přesvědčení, že automaticky odstraní hospodářské cykly, a žádné krize tak už nepřijdou. Přišly. Progresivní zdanění nefunguje, ale socialisté věří, že v Česku tomu bude jinak.

Přerozděl a panuj

Pravý důvod neomylně se opakujícího tématu daní před volbami je ale jiný. Politici moc dobře vědí, že je to asi jediná ekonomická oblast, kde mohou najít společnou řeč s voliči. Socialisté, ale i liberálně-konzervativní politici daně používají jako nástroj třídního boje. Zatímco levice blábolí cosi o morální povinnosti bohatých přispívat v daleko větší míře do veřejných rozpočtů, pravice naopak hraje kartu nemravného trestání lidí za jejich pracovitost. Ani jedno, ani druhé není dobře.

Daně nemají sloužit jako lízátko, za které si politici koupí volební hlasy. Daně jsou tu od toho, aby stát pomocí nich zajistil financování statků a služeb, které není ochoten nabídnout soukromý sektor. Pokud by měla být například armáda nabízena na trhu, všichni by jí chtěli, ale nebyli by ochotni za ni platit. A firma, která by armádu provozovala, by neuměla efektivně platby za její služby vymoci. Armáda totiž brání území, kam se lehce schovají i ti, kteří na její provoz nepřispějí. Proto je tu stát, který umí vybrat daně a z nich služby obrany zaplatit. A takto bychom mohli pokračovat.

Dnešní stát se ale drze montuje do věcí, kde nemá co pohledávat. Proč má stát podporovat venkovské prodejny? V zájmu koho plynou státní dotace do zemědělství? Proč stát podporuje neefektivní produkci tam či onde? Protože může, protože jsme mu dovolili, aby z našich výdělků sebral téměř polovinu, kterou pak velkopansky přerozděluje. A pochopitelně, že dá nejvíc tomu, kdo umí nejhlasitěji křičet. A tak jsou z našich daní živi třeba i lidé jako Michal Pícl, jehož moudra vlastně nikoho nezajímají.