Pátečník Jaromíra Slomka
Na zámku

Vypravit se do Chyše (či snad do Chýše, možná do Chyší, ne-li do Chýší, čert se v tom vyznej, Profous píše Chýše, Polívková taky, asi podle něho, Spisy Karla Čapka mají ve XIV. sv. "v Chýši", v XVI. sv. "v Chyších", editoři i odpovědná redaktorka samozřejmě titíž, v Internetové jazyková příručce stojí ta Chyše, i obec si to tak napsala na cedule u silnice, leč v blízkém Lubenci mají ulici Chýšskou), tak tedy vypravit se na Žluticko sto let po Karlu Čapkovi je docela snadné, třeba autem z Prahy se to udělá tak, že se zamíří na Karlovy Vary, tam se však dojet nesmí, je třeba včas odbočit vlevo.

Dovedeme se vžít do Čapkovy situace? Po zakoupení vstupenky do zámku (100 Kč) to zkoušíme. Sedmadvacetiletý začínající spisovatel a publicista sem na jaře 1917 nepřišel jako turista, nýbrž jako preceptor třináctiletého Prokopa (1904-1969), pozdního syna hraběte Vladimíra Lažanského (1857-1925).

Obec by dnes Čapek nejspíše nepoznal, vládnoucí komunisté, "dědici velikých tradic českého národa", jak drze říkal Nejedlý, toho tady dost zbořili, a co postavili, je škaredé. Také se zámkem zacházeli nešetrně, nakonec však jejich režim padl dříve než tato stavba, až v soukromém vlastnictví zachráněná, citlivě zrekonstruovaná a znovu jakžtakž stylově zařízená. Snad i v přilehlém parku by se autor povídky Na zámku dnes zorientoval. Čapek je zde hmatatelně připomínán, jeho kamennou bustu spatří návštěvník, sotva projde vstupní branou do areálu, bronzovou vidí v někdejším spisovatelově pokoji, jehož zařízení dává představu o tom, v jakých podmínkách tu od května do září 1917 žil a - nepsal, přesněji: psal velmi málo. Když v březnu z důvodů veskrze hmotných nastoupil v Praze k Lažanským, měl na kontě 268 příspěvků publikovaných v novinách a časopisech a už i jednu knihu, napsanou společně s bratrem, Zářivé hlubiny. V tu chvíli ale v psaní ochabl: za sedm měsíců u Lažanských mu vyšlo jen pět textů. Přesto spisovatelova sestra Helena po letech poznamenala: "... ale nebylo toho málo, co dal jeho básnické povaze život na zámku v kraji, jemuž říkal ,šedivý'."

Poprvé se Čapek přiznal k zámecké pedagogické zkušenosti jen letmo v článku Mravní výchova (Lidové noviny 26. 10. 1923): "Nejsem proboha reformátor; ve svém životě jsem učil jediného žáka, a stal-li se z něho, kloučka zeleného, boxer polotěžké váhy, není to jistě zásluha mé pedagogické metody."

Druhou příležitost mu dalo úmrtí Vladimíra Lažanského. V nekrologu Starý hrabě (Lidové noviny 30. 7. 1925) charakterizoval několika větami muže, který "tolik let s námahou vlekl životem své choré tělo", člověka, v němž "odešel jeden z nejtvrdších českých nacionalistů", přihodil pár veselých historek, leč ani slůvkem nenaznačil, že u byl u něho zaměstnán. Text navíc podepsal šifrou F.

Teprve o devět let později dal Čapek karty na stůl. V článku Starý vlastenec (Lidové noviny 25. 3. 1934, podepsáno celým jménem) si zavzpomínal, že jako "novopečený doktor filozofie, bez místa, marně se ucházející o některý z ouřádků s platem třiceti až padesáti korun měsíčně", se koncem roku 1916 hlásil o místo u Lažanských, "protože se chtělo jíst". A jako by zapomněl, co už roku 1925 napsal v nekrologu, zopakoval dvě příhody. "Jednou před válkou v Salcburku na nádraží žádal (Lažanský) česky lístek do Prahy." Pokladní byla zaskočena, hrabě se na ni osopil, a tak "na něho zavolali četníka - nevím, co z toho bylo dál." Poprvé to znělo jinak: "V Salcburku na nádraží si kdysi poroučel lístek do Vídně (sic) česky a zvedl strašlivý křik, když mu slečinka u pokladny nechtěla rozumět; byl tehdy dokonce zatčen, ale nějak se to vzhledem k jeho titulu urovnalo."

1925: "Horší bylo, když na začátku války v kterémsi předním hotelu zahrála hudba pro říšskoněmecké oficíry Wacht am Rhein; tehdy se ochromený pán přede všemi vztyčil, tloukl do stolu a křičel, že v české Praze se Wacht am Rhein hrát nesmí a nebude. Tenkráte stálo Thuna dost práce, aby se tato příhoda aplanovala." 1934: "Na začátku války ještě chodil do vinárny U Černého koně na osamělou sklenku vína. Jednou tam rakouští generálové hostili nějaké říšskoněmecké oficíry a nařídili muzikantům, aby na jejich počest zahráli Wacht am Rhein. Starý šlechtic se vztyčil, belhal se k pódiu, rozhodil rukou muzikantům pulty a zřetelně, slavně prohlásil česky: ,Já nedovolím, aby se v české Praze hrálo Wacht am Rhein. Já jsem hrabě Vladimír Lažanský." Atd.

Ve vzpomínkách už bylo vše pěkné, jenže roku 1917 na zámku, jak si posteskl v dopise S. K. Neumannovi, zažíval Čapek dost "hořkosti a ponížení", těšil se, že až služba skončí, zase se bude "cítit člověkem". Když byl v květnu 1917 zveřejněn odvážný Projev českých spisovatelů, apelující na naše poslance v říšské radě, aby hájili zájmy národa a jeho právo na samostatnost (222 signatářů od Baara, Březiny a Demla přes Jiráska, Krásnohorskou a Machara až po Sovu, Šaldu a Weinera), znavený domácí učitel pubertálního hrabátka, jeden z těch, kteří podepsali, se jistě člověkem - a to člověkem svobodným - cítil. Možná by slavný manifest i se soupisem "ztroskotanců a samozvanců" mohli v Čapkově zámecké komůrce vystavit. V neděli 27. srpna ho tam ještě neměli.