Jaroslava Mokrá Smržová
Po atentátu na Heydricha odjel Kubiš na našem kole

I po 75 letech se jí derou slzy do očí, když vzpomíná, jak si pro ni - jedenáctiletou holku - a jejího čtyřletého brášku přišli k prarodičům gestapáci. "Dědeček před ně klekl na kolena a prosil je, aby nás neodváželi," vypráví Jaroslava Mokrá Smržová. Její rodiče pomáhali ukrývat parašutisty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše.

Jak se vaše rodina k odboji a parašutistům dostala?

Tatínek byl funkcionář v Sokole a jeho náčelník v této organizaci, Jaroslav Piskáček, se na něho obrátil, že potřebuje ty chlapce ubytovat. Tatínek řekl, že má dvě malé děti a malý byt - jeden pokoj a kuchyň -, takže by to nebylo vhodné. Za rohem našeho bloku ve Vysočanech ale bydlela teta Khodlová, tatínek se na ni obrátil a ona je ubytovala. Měla dva plus jedna, byla to zámožnější rodina a měli jen jednoho už dospělého syna.

Ubytování, mléko... Jak jste ještě Gabčíkovi s Kubišem pomáhali?

Vzpomínám si, že jim tatínek půjčil kolo (Jan Kubiš na něm odjel z místa atentátu na Heydricha, pozn. red.). Před tím jsem na něm strašně rajtovala, byla jsem jako drak. A ono najednou zmizelo a já se pořád ptala, kde to kolo je. Ale neřekli mi to. Až jednou mamince povídám: "Já vím, kde to kolo je. Mají ho ti kluci, co jsou u tety Khodlové." Ani nevím, jak jsem na to přišla, nějak jsem si to dala dohromady. Umíte si představit vyděšenou mámu? Kladla mi na srdce, že to nesmím nikdy nikomu říct.

Dodržela jste to?

Neřekla jsem to, ani když mě vyslýchalo gestapo. Ptali se mě, jak to, že jsem si nevšimla, že to kolo je pryč. Lhala jsem, že jsem si toho nevšimla, že jsem lítala venku a že mě ani nenapadlo se shánět po kolu. Vyslýchali mě u babičky a asi za hodinu gestapák povídá: "Tak my si tu holčičku s sebou vezmeme." Vzpomínám si, že babička zrovna vyndávala knedlík z hrnce, když to uslyšela, knedlík jí spadl zpátky a začala s dědečkem naříkat. Ten gestapák řekl: "Za hodinu ji tu máte zpátky." Tak mě odvezli do Petschkova paláce a tam mě konfrontovali s mým bratrancem Vášou Khodlem. Řekl, že když přivezl kolo zpátky, otevřela mu malá Jaruška. Ale já jsem to popřela, že o tom nic nevím. Když mě vezl šofér nazpátek, ptal se mě, kdo mě navedl, abych pořád říkala, že nic nevím. Tak jsem zase řekla, že nikdo.