Smutné výročí
Před 70 lety Rusové připravili Čechy o desetinu republiky

Generálka na Krym. I tak lze nahlížet na sedmdesát let starou sovětskou anexi československé Podkarpatské Rusi. Parlament v Praze krádeži požehnal právě před sedmdesáti lety, 22. listopadu 1945. Dnes je Podkarpatská Rus z velké části ovládaná zločineckými gangy.

Poslanec Jaromír Dolanský se 22. listopadu 1945 rozloučil s Podkarpatskou Rusí značně emotivně. "Bratři Ukrajinci ze Zakarpatska, vzpomínejte v dobrém oněch dvacet let, které jste prožili s českým a slovenským národem ve společném státním svazku," prohlásil před sněmovnou, jež jeho slova ocenila bouřlivým potleskem. Parlament právě požehnával anexi Podkarpatské Rusi Sovětským svazem. Sovětský ministr zahraničí Molotov si ale okupaci nechal schválit československou vládou již 29. června téhož roku, listopadové jednání v parlamentu (oficiálně Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé) už nemohlo nic zvrátit. Tak se jen plakalo nad rozlitým mlékem a vzkazovalo na Podkarpatskou Rus: "Český a slovenský lid choval k vám vždy bratrskou lásku a vřelé sympatie." Československo tak přišlo zhruba o desetinu svého území.

Země banditů

Sedmdesát let poté vjíždíme na Podkarpatskou Rus přes slovensko-ukrajinský přechod ve Vyšném Nemeckém, za nímž už se rozkládá Užhorod, centrum Zakarpatské oblasti, jak oznamuje i cedule v azbuce. Zrovna o tomhle regionu přitom v dnešním Kyjevě nic moc dobrého neuslyšíte. "V Kyjevě se o Zakarpatské oblasti říká, že je to jedna velká mafiánská rodina. Zakarpatím protéká pohádkový kontraband a ekonomika regionu je postavena výhradně na pašování, se kterým je svázáno podsvětí, policie i samospráva," líčí diplomatka a ředitelka Českého centra v Kyjevě Lucie Řehoříková.

Oblast hraničí se čtyřmi zeměmi Evropské unie (Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rumunsko), což je náležitě využívané především při pašování cigaret. Krabička cigaret na Ukrajině stojí pouhých 15 až 20 korun, v Česku už ale 80, ve Francii 200 a ve Velké Británii 300 korun, takže kamion pašovaných cigár může zakarpatské mafii vynést až půl milionu eur. "O zisky z banditismu se pochopitelně dělí více skupin a letní přestřelky v Zakarpatí především ukázaly, že celé tohle šábování o kořist někdo výrazně narušil," vysvětluje Řehoříková červencové nepokoje v oblasti. Dost nepříjemných informací na to, abychom hranice ve Vyšném Nemeckém přejeli jen tak v poklidu. Nervozitu zvyšuje i závora střežená vojákem se samopalem. Ano, země je v neoficiální válce s Ruskem, a tohle je její první pozdrav!

Putin si mne ruce

Podkarpatská Rus byla jednou ze čtyř zemí předválečného Československa. Na společné soužití z let 1919 až 1939 již ale po druhé světové válce nešlo navázat, neboť po oblasti zatoužil sovětský generalissimus Stalin, jenž československé politiky donutil k již zmiňovanému dvojitému potupnému souhlasu s okupací. Spisovatel a vášnivý milovník Podkarpatské Rusi Jiří Stránský dnes říká, že anexe byla generálkou ruské armády na okupaci Krymu: "Dokonce mi připadá, že sovětští pohrobci si v archivech vyhledali záznamy o tom, jak díky soudruhům politickým pracovníkům a komisařům rudé armády přišlo Československo o část svého území. A tuhle zkušenost, samozřejmě omlazenou o sedmdesát let a místo Stalina v čele s Putinem, použili při anexi Krymu."

Než se na sklonku roku 1992 rozpadlo Československo, někteří podkarpatští aktivisté několikrát oslovili Václava Havla i další politiky, aby zvážili možnost návratu celé oblasti pod správu Prahy, pak už se ale soustředili jen na autonomistické snahy. Vůdce zakarpatských separatistů Petro Gecko je dokonce aktuálně stíhán ukrajinskou policií kvůli podezření z ohrožování územní celistvosti státu. Gecko totiž loni vyzval ruského prezidenta Vladimira Putina k uznání Podkarpatské Rusi a vyslání mírových jednotek. "Tohle samozřejmě Putinovi vyhovuje. Evropské unii potřebuje dát zprávu, že destabilizace Ukrajiny se netýká jen Donbasu. V Kyjevě se navíc říká, že politickou moc nad Zakarpatím mají lidé s proruským smýšlením a příznivci sesazeného prezidenta Viktora Janukovyče," vysvětluje diplomatka Řehoříková.

Lepší je policii zaplatit

Za podkarpatským Mukačevem se krajina malebně zvedá a silnice se kroutí lesy. Domorodci u krajnic nabízejí med, ovčí kůže i zavařené houby, vše se zdá najednou až romanticky rustikální. Každá romance ale jednou končí, v podhorské osadě totiž míjíme policejní hlídku, kterou česká SPZ velmi zaujala. Už tudy asi dlouho nejela potenciální oběť, takže policejní Škoda Octavia vyráží za námi a četníci posléze jen suše oznámí, že máme pokračovat za jejich vozem. A jak se ukáže, k lesu. Tam, kde nejsou svědci, proto se posléze hlídka ani nenamáhá s formální žádostí o pas a řidičák, dokumenty ji vůbec nezajímají. "Takže to bude za pět set eur, pokud nechcete k soudu," oznamují policisté. Údajný dopravní přestupek prý budeme do protokolu specifikovat později. Bráníme se, že máme v peněženkách sotva padesát eur, policisté jednu ze šrajtoflí proto cvičně prohrabou a jsou viditelně zklamáni, takže přidají výhružky: "Soudce vám automobil zabaví."

Vybavuje se internetová rada jistého českého řidiče: "I když vás ukrajinská policie připraví o všechny peníze, dopadne to pro vás vlastně dobře. Všechny jiné varianty jsou mnohem horší." Šoféři kamionů, které české firmy vysílají se zbožím do Kyjeva, jsou prý předem vybaveni částkou kolem dvou tisíc eur jen kvůli úplatkům pro policii. Jsme bez šance, tak mezi sebou vybereme dvě stě eur, víc opravdu nemáme. "Dobrá, stačí. Nikdy jsme se neviděli, nemluvili spolu, jinak," pohrozí na rozloučenou.

Češi, přijeďte!

Loupež je dokončena. Uprostřed bílého dne, krátce po poledni, tak jako v dobách Nikoly Šuhaje loupežníka. Česká konzulka na Ukrajině Valerie Füleová nás sice později nabádá k oficiální stížnosti na zbojníky, zároveň ale nevěří, že se dočkáme nějaké reakce. "Policisté mají plat kolem 1500 korun měsíčně, za ty peníze tuhle práci nelze dělat. Ale mrzí mě, že okrádají i Čechy, neboť tisíce obyvatel Podkarpatské Rusi živí Praha," omlouvá se v karpatské vesničce Roztoky statný Voloďa (redakce zná celé jeho jméno). Také on si v Praze už dost vydělal, stejně jako jeho sousedé.

Na noc míříme do horské osady Pilipec, do penzionu U Lva. "Z padesáti procent jsme ho postavili z peněz našetřených v Česku, zbytek je z hypotéky," vypráví spolumajitelka Nataša Saská. Šest let dřela v kuchyni restaurace v Jablonci nad Nisou, manžel na stavbě. Šestnáct hodin denně, soboty i neděle. "Jen kdyby jezdilo více českých turistů. Nemůžete mi sem nějaké poslat?" prosí Leonid Saskij. Teď na podzim je v jeho hotýlku často prázdno, přitom může ubytovat víc než třicet hostů. Podnikání však ubližuje válka, stále horší bezpečnostní pověst Zakarpatí i zkorumpovaná policie. Vlastně stále platí to, co o Podkarpatské Rusí píše jeden předválečný československý knižní průvodce zdejším krajem: "Lid tam žije dobrý, je však nutno nejprve pochopit jeho zvyky, jeho povahu a jeho stupeň vyspělosti." A to je dost těžké i sedmdesát let po ztrátě tohoto specifického regionu.

Československo se s Podkarpatskou Rusí rozloučilo velkými slovy o svobodě. "Souhlas, který dnes dává úplně svobodně a zplna srdce český a slovenský národ k uskutečnění vašich staletých národních tužeb, je plodem oné svobody, kterou nám i vám, jakož i všem slovanským národům přineslo vítězství Sovětského svazu a slavné Rudé armády," zaznělo v parlamentu 22. listopadu 1945. Ve skutečnosti jsme pod tlakem generalissima Stalina vydali obyvatele Podkarpatské Rusi vražednému stalinskému teroru, načež v únoru 1948 dopadlo stejné stalinské kladivo i na Prahu.