Stoletý kurýr
Vražda v Pičíně aneb Jatka nejen v zákopech

14. až 18. září 1914. Kvůli světové válce se neumíralo jen v zákopech. Vraždilo se i hluboko v zázemí, třeba ve středočeském Pičíně. V Praze se v té době léčilo 7600 zraněných vojáků a jejich svědectví z jatek na haličské frontě byla děsivá.

Jak už Stoletý kurýr informoval v minulém vydání, vstup Rakousko-Uherska do války byl tragický. V bitvě s ruskou armádou u Lvova padlo zhruba 250 tisíc vojáků: Čechů, českých Němců, Rakušanů, Poláků, Slováků, Maďarů i dalších národností z habsburského soustátí. A to vše za pouhé tři týdny bojů, hlavně však v poslední fázi zpočátku úspěšné bitvy o Halič, tedy od konce srpna do 11. září. V českých zemích ale hrozivý počet obětí nikdo neznal, v novinách seznamy obětí vycházely jen několik dnů po vypuknutí války a následně úřady dovolily jen zveřejňování seznamů zraněných vojáků, kteří byli přivezeni do nemocnic v Praze i v celých Čechách.

Obálka se zprávou o úmrtí "hrdiny" už přišla snad do každé vesnice a lidé pomalu střízlivěli z víry, že válka bude krátká a vítězná. Strach o syny, kteří by mohli brzy padnout, přiváděl nejednu matku k pláči až šílenství. Když se navíc mateřská láska spojila s nenávistí ke snaše, tekla krev i hluboko v zázemí. Konečně, posuďte sami. Tohle je sto let stará zpráva Národní politiky.

13. září 1914: Dej jí leště jednu, ať máme pokoj

"Pokus vraždy. (Původní zpráva.) Tichá obec Pičín u Popovic rozrušena byla v těchto dnech neslýchaným pokusem vraždy ve statku paní Marie Zdvihalové. Paní Zdvihalová provdala se nedávno za muže Václava. Jelikož však tento musil nastoupiti službu vojenskou v prvních dnech mobilizačních, pojala naproti přes chodbu bydlící její tchyně výměnkářka Zdvihalová obavu, že by v případě úmrtí synově ve válce statek přešel do rukou mladé selky. Surová stařena proto přemluvila mladšího 20letého svého syna, aby švagrovou se světa sprovodil. To se také stalo. Po obědě, právě když mladá hospodyně umyla v kuchyni nádobí, přispěchal k ní mladý Zdvihal a zasadil jí zezadu 3 hluboké rány sekerou, takže bez vlády skácela se krví zbrocená k zemi. Stará výměnkářka, z jejíhož návodu příšerný tento čin se stal, přispěchala slyšíc rány k místu katastrofy a ještě synovi domlouvala: - Dej jí leště jednu, ať máme pokoj od ní. Na to mladý Zdvihal odpověděl: - Už má dost! A vzdálil se. Těžce raněná slova ta dobře slyšela a přesvědčivši se, že oba odešli, po delší době pracně a s největší námahou se doplížila do vedlejšího statku, kde jak lékařské pomoci, tak bezpečného útulku se jí dostalo. Stará Zdvihalová se synem byli ihned zatčeni a odvedeni k c. k. okr. soudu do Votic. O vyléčení mladé selky se pochybuje."

14. září 1914: Kdo nezpívá hymnu, půjde k soudu

Denní tisk, na který dohlížela bdělá vojenská cenzura, mohl po porážce u Lvova jen naznačovat rozsah celé tragédie. Například takto: "Vzhledem k velmi značné přesile bylo nutno naše armády, bojující hrdinsky nepřetržitě skoro 3 neděle, shromážditi a připraviti je pro další operace."

Anebo se české deníky odvolávaly na jiné zprávy, již zveřejněné u konkurence, třeba v deníku Kreuzzeitung. "List zdůrazňuje značnou číselnou převahu Rusů," uvedla 14. září Národní politika.

Možná bylo lepší se nechat zavřít než čekat na povolávací rozkaz do války. Ne vždy to ale vyšlo, jeden osmnáctiletý mladík sice veřejně pohrdal rakouskou hymnou, nicméně od soudu odešel bez trestu. "Obžalovaným před válečným soudem byl 18letý Václav Urban, knihařský pomocník z Prahy. Týž dostal se 3. srpna před budovu německého konsulátu a při večerní manifestaci vzbudil pozornost policejního koncipisty dra. Gellnera tím, že nesmekl klobouk a po dotazu, proč tak neučinil, zapálil si cigaretu a pohrdlivě prý se usmál. Jelikož se tak stalo při zpěvu rakouské hymny, byl zatčen. A vznesena naň žaloba pro porušení povinné úcty k císaři. Obžalovaný hájil se tím, že byl na náměstí velký hluk a neslyšel hymnu pro hluk," vylíčila případ Národní politika. Mládenci hrozil až rok kriminálu, soudce však prohlásil, že jeho provinění nelze dokázat.

15. září 1914: České země plné zraněných vojáků

A tisk dále hlásal, že monarchie bitvu neprohrála, jen se armáda takticky přemístila: "Přerušení bitvy u Lvova neznamená přes veškerou vážnost ještě nic, co by opravňovalo k nějakému pochybovačnému smýšlení. Velmi rozhodující pro nepřítele jsou velké ztráty lidí a materiálu."

Že to byla na Haliči řádná řež, to ale viděli obyvatelé všech měst v českých zemích, v nichž stála jen trochu vybavená nemocnice. Třeba do Prahy bylo přivezeno jen od konce srpna na 7600 raněných. Seznamy pacientů vycházely denně v novinách, písmeno "t" za jménem znamenalo, že voják byl těžce zraněn, zkratka "leh" potvrzovala lehčí zranění. Zde malá ukázka:

Švajda Boh. z Fryštáku na Mor., leh.
Majdloch Josef z Kelče, t.
Straka Aug., Minůvka u Kroměříže, leh.
Ševčík Fr. z Doges u Kladna, leh.
Sedláček Jos. z Řepčína u Olomouce, t.

16. září 1914: Pražané se ptají, jaké to bylo na frontě

A pražští novináři sbírali ve špitálech první svědectví z bojišť světové války. Cenzura ale pracovala pilně, takže v článcích se objevovala četná bílá místa.

"Stojíme právě u lůžka mladého Poláka a tážeme se po jeho zranění. Ukazuje na svůj bok a vypravuje, že dostal ránu kouskem šrapnelu. A ochotně sahá do zásuvky nočního stolku a ukazuje nám svoji památku: vojenskou přasku s císařským orlem, která ho zachránila. Nebýti té, mohlo to dopadnouti hůře. Střepina šrapnelu všecku ji zohýbala. - Náš důstojník tomu neušel," dodává smutně voják. - "Šrapnel dopadl právě před něho. Viděl jsem ještě, jak ležel na zemi a otevřel oči. Naposled," zaznamenal reportér Národní politiky mezi zraněnými v pražských nemocnicích.

Noviny z 16. září rovněž oznámily, že ministerstvo vnitra vydalo první sérii válečných pohlednic.
1. Boje u Lublina. Naše jízda tábořící v hlubokých písčinách
2. Bitva u Zamošče. Naše dělostřelectvo jede přes linii pěchoty.
3. Zničení srbské timocké divize.

Tisíce Čechů, Moravanů a Slezanů už ale tyto pohledy z haličské fronty odeslat nestačily a jejich kosti dodnes tlejí někde u Lvova.  

17. září 1914: Poláci v ruských uniformách

Válka to byla celosvětová. Češi se sice zajímali hlavně o východní frontu, ale tisk samozřejmě podrobně líčil i válku Němců s Francouzi, kteří se podle německého velení nezadržitelně blížili k Paříži. A Němci válčili třeba i v Kapském městě na jihu Afriky.

V německém městě Breslau (Vratislav, dnešní polská Wrocław) vyrostl tábor pro 7000 ruských zajatců. "Jsou to většinou Poláci a Židé," uvedla Národní politika ze 17. září. Tehdy se tomu v Čechách nikdo nedivil, neboť velká část dnešního Polska (včetně hlavního města Varšavy) byla před vypuknutím války součástí ruské říše. Car samozřejmě navlékl do uniforem i Poláky a polské Židy, přičemž armáda je často posílala do první linie. "O bitvě u Mazurských jezer vypravují, že byli tak obklíčeni, že jim nezbývalo než se vzdáti. Důstojníci uprchli a vojáci odvrhnuvše zbraň vztyčili bílé prapory," líčili Poláci v ruských uniformách, jak se dostali do německého zajetí.

18. září 1914: Drsné svědectví o boji na bodáky

Reportér Národní politiky zveřejnil 18. září unikátní svědectví zraněného českého reka. Ač má článek hrdinně bojovnou náladu, což vyžadovala cenzura, líčení je to drastické a tak naturalistické vyprávění zatím v deníku nevyšlo. Kdo teprve čekal na povolávací rozkaz, musel být svědectvím hluboce otřesen.

"S burácejícím hurá vrháme se bajonetovým útokem proti Rusům ze všech stran postupujícím. To, co se v několika minutách nato odehrálo - nezažiji snad již v celém životě. Jako nějaké mátohy z bajek vystupují tu proti vám vousaté, záhadné postavy, vy střílíte, bodáte, pracujete zimničně rychle vpravo, vlevo, stápíte bajonet v temnou hmotu a ten skřek nesrozumitelný, který vydávají ty postavy proti vám, zdá se vám pocházeti odněkud z vnitra země. Zdá se vám býti skřekem divokých šelem - pojmu nemáte, že bodáte do lidí, do ruských vojáků. Rusové útočili jako šílení. Padne řada první - druhá se již na vás svými pažbami rozpřahá a kolem vás kupí se hromady těl a něco lepkavého plní vám pěstě a tíží obuv, ale hrůza vás nepojme, strachu neznáte - jen kupředu se tlačíte, a když překáží vám hromada těl, couvnete, skokem přemůžete překážku a zase vrháte se v ty nejhustší řady."

Tož tohle činil člověk člověku před sto lety a na různých místech světa to dělá i dnes.