Teror v léčebnách? Obrana neexistuje

„Byla jsem mnohokrát svědkem toho, že personál na pacienty křičel, slyšela jsem, jak pacientům personál tykal, jak nahlas projevoval nevoli nad tím, že musí pacienta ‚přebalit‘." S podobnými situacemi se v léčebnách dlouhodobě nemocných neboli „eldéenkách" setkávají tisíce lidí. Neexistují přitom páky, které by personál donutily k ohleduplnosti.

„Ze zkušeností České alzheimerovské společnosti vím - a to zcela konkrétně -, že zařízení velmi nekvalitní mohou v systému fungovat, a například pokud jsou soukromá, neexistuje mechanismus, který by je donutil poskytovat péči kvalitnější," popisuje situaci Iva Holmerová, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti.

Protože je zároveň ředitelkou Gerontologického centra v Praze 8, které poskytuje seniorům lůžkové i ambulantní služby, zná problematiku dobře i z praxe. „Pobyty v takzvané následné péči jsou zdarma. Pokud zůstávají pacienti na zdravotnickém lůžku, rodiny si docházejí pro důchody a nyní také pro příspěvky na péči (zavedené od 1. 1. 2007, pozn. red.). Pokud jsou pacienti přesunuti na lůžko sociální, musí platit," vysvětluje Holmerová, proč si blízcí pacientů mnohdy stěžovat ani nechtějí.

Paní Jitka Gabašová se už několik let stará o maminku, během jara a léta ji ale musela na nějakou dobu dát do nejmenovaného nemocničního zařízení následné péče. Zkušenosti s tímto pracovištěm jí natolik otřásly, že se je rozhodla zveřejnit (viz box).

Určité problémy v léčebnách zjistili i pracovníci kanceláře ombudsmana, kteří loni navštívili pět léčeben (viz box pod textem). Podle jejich zjištění měly léčebny nedostatky především v ochraně soukromí pacientů. Ve dvou zařízeních proto letos provedli pracovníci tzv. následné návštěvy. Jejich kompletní výsledky zatím nejsou k dispozici, podle Ivy Hrazdilíkové z ombudsmanova úřadu ale prý byly pozitivní. „Řada nedostatků byla odstraněna, tam, kde nešlo něco změnit, bylo jasně zdůvodněno, proč tomu tak nejde. Rozhodně došlo ke kvalitativnímu posunu," říká.

I kritici kvality péče v LDN ale připouštějí, že příčin neutěšeného stavu léčeben je víc. „Při svých každodenních návštěvách jsem si přes všechny nedostatky uvědomovala, jak těžkou službu sestry a ošetřovatelé - pokud vůbec existují - mají, jak snadné je při tak náročné práci otupět," komentuje Gabašová svoje zkušenosti. Říká ale také, že je nutné, aby zdravotníci byli důkladněji vzděláváni.

O to se zasazuje i Česká gerontologická a geriatrická společnost, která publikuje různá dílčí doporučení. „Opakovaně se setkáváme s informacemi, že ošetřující personál aplikuje pomůcky pro inkontinenci (pleny, vložky apod., pozn. red.) v případech, kdy není ochoten pomoci pacientům s normální mikcí například v nočních hodinách. Na některých odděleních jsou tyto situace řešeny dokonce zavedením permanentních katetrů (cévek, pozn. red.)," poznamenává společnost v dalším dokumentu, kde důrazně doporučuje, aby se inkontinenční pomůcky používaly jen výjimečně.

Léčebny mají navíc nedostatek zaměstnanců, což potvrzuje i ombudsmanova zpráva. „Ošetřovatelského personálu je v LDN obecně nedostatek v porovnání s požadavky, jaké jsou na něj kladeny. Jeho počet nelze vůbec posuzovat podle limitů, které pro kvalitu péče stanovují předpisy zdravotních pojišťoven (takto nízké stavy nebyly v žádné navštívené léčebně)," píše se ve zprávě.

Náprava? Prakticky nemožná

Možnosti kontrolovat léčebny dlouhodobě nemocných jsou poměrně omezené. Na dodržování lidských práv může dohlížet ombudsman, po loňských kontrolách se ale letos jeho lidé do žádné nové léčebny nechystají.

Posuzovat kvalitu péče mohou také zdravotní pojišťovny, ani tento tlak ale v praxi nefunguje. Dokonalou ukázkou absurdity systému je úryvek z dopisu, který VZP poslala ředitelce Holmerové po žádosti o navýšení lůžkové kapacity: „Není možné žádosti o navýšení počtu lůžek vyhovět zejména proto, že je nemožné přesměrovat platby od méně efektivních a méně kvalitních poskytovatelů zdravotní péče k poskytovatelům efektivnějším a kvalitnějším," cituje Holmerová.

Zdravotní pojišťovny totiž mohou kontrolovat jen to, zda má léčebna dostatek personálu a zda například nenutí pacienta k tomu, aby si nosil vlastní léky či inkontinenční pomůcky, ačkoli je pojišťovna proplácí. „Sledování subjektivní spokojenosti klientů a jejich rodin s konkrétním zařízením nelze dost dobře vtělit do smlouvy jako objektivní ukazatel, a nelze ji tak považovat za rozhodující pro posouzení kvality poskytované zdravotní péče," říká k tomu mluvčí VZP Tereza Květoňová.

Důkazem kvality péče by měla být akreditace, kterou nemocnicím udělují některé mezinárodní organizace nebo Spojená akreditační komise ČR. Hlavním úskalím akreditací je ale to, že jsou poměrně nákladné a že jsou dobrovolné. „Žádají o ně zpravidla zařízení kvalitní, na nekvalitní zařízení tyto mechanismy nedosáhnou," potvrzuje bezzubost tohoto nástroje Iva Holmerová.

Kontrolní pravomoc v tomto ohledu nemá ani ministerstvo zdravotnictví. Hodnocení kvality péče se věnuje tím, že připravuje potřebné změny zákonů, vydává metodické pokyny a podobně. V budoucnu by o kvalitě měly vypovídat především výsledky nemocnic. „Připravuje se možnost komplexního vzájemného porovnávání úrovně výkonu jednotlivých zdravotnických zařízení podle validních ukazatelů, která souvisí s reformními kroky připravovanými nyní ministerstvem zdravotnictví," napsal na dotaz serveru TÝDEN.CZ mluvčí resortu Tomáš Cikrt. Mezi sledované faktory by pochopitelně patřila i spokojenost pacientů.

Systémový problém

Péče o seniory je komplexní problém na pomezí zdravotnické a sociální problematiky, proto by bylo vhodné ho řešit v souvislosti s dalšími problémy, které se dotýkají geriatrické péče. Geriatrickým pacientem je přitom člověk, kterému je obvykle přes 70 let, trpí několika onemocněními komplikujícími léčebný proces a jemuž hrozí ztráta soběstačnosti, imobilita nebo další komplikace.

„Tento pacient potřebuje specifický přístup, tak jako děti potřebují specializovanou pediatrickou péči," vysvětluje Iva Holmerová. Zatímco speciální dětská péče je v Česku velmi propracovaná, speciální ambulance, systém domácí péče nebo nemocniční oddělení pro náročnější starší pacienty tu chybí.

Foto: Karel Šanda