Dům hrůzy ve Zlíně
Tři mrtvoly v ulici. Sousedská anonymita je stále větší problém

Sousedská anonymita je hlavním viníkem toho, proč byla tři mrtvá těla ve zlínské vile v ulici Amálie Randýskové číslo popisné 2372 objevena až po mnoha týdnech či měsících. "Dříve jsme se tu všichni znali, je to tu vlastně dědina. Dnes nevím, kdo bydlí naproti," vypráví starousedlík Jaroslav Mikulčík, který ve stejné ulici žije už sedmdesát čtyři let.

Napřed zopakujeme fakta. V domě číslo popisné 2372 ve zlínské čtvrti Letná byly v pondělí 5. února krátce po půl druhé odpoledne nalezeny mrtvoly šedesátileté ženy, její čtyřiatřicetileté dcery a sedmatřicetiletého syna. Podle policie to oznámil na linku 158 otec dětí, který však se ženou trvale nebydlel. Vyšetřovatelé se zatím přiklánějí k trojnásobné vraždě, jež se ale stala už před mnoha týdny, snad i měsíci. Výsledky pitvy těl ve značném stadiu rozkladu zatím nebyly oznámeny.

Jisté je jedno. Ve zdejší vilové čtvrti na rozhraní s kolonií baťovských domků by bylo dříve nemyslitelné, aby těla zmizelých sousedů tlela v domě celé týdny či měsíce. Jaroslav Mikulčík bydlí dva baráky od místa činu. Ve stejné ulici, které dostala jméno podle válečné odbojářky Amálie Randýskové. Mikulčík žije ve vile, kterou otec postavil za první republiky, jeho rodiče i o on sám dříve znali všechny sousedy v ulici. Do jednoho! "V tom domě, kde teď našli tři těla, bydlela za války paní Sousedíková. Gestapo jí postupně odvleklo manžela i dva syny, všichni zahynuli v koncentračních táborech, v plynových komorách v Mautthausenu," vypráví a dodá, že dům číslo popisné 2372 asi jeho obyvatelům zrovna nepřináší štěstí. Tři mrtví za války. Tři teď.

Čtyřiasedmdesátník jmenuje všechny další obyvatele vily. Kratochvílovi a Nováčkovi, jen ty poslední sousedy nikdy nepoznal jménem. A to ve vile žili asi tři roky. Na schránce je napsáno: Holbovi. "Holbovi? Neznám. Bohužel, už se tu žije jako na sídlišti," posteskne si Mikulčík. Plná schránka v osudovém domě, z níž celé týdny padaly letáky, tady proto nikoho nepřiměla k reakci. "Kdybych je znal, schránka by pro mě byla signálem. Bývávalo normální, že noví sousedé přišli s flaškou, nebo rovnou s demižonem, už to neplatí," vzpomíná Mikulčík. I v minulosti prý žili v ulici různí podivíni, kteří nestáli o sousedkou vzájemnost, lidé ale takové jedince o to více sledovali.

Změny v chování sousedů vadí i jednasedmdesátiletému Miloslavu Jiříčkovi. "Místo vesnice tu máme druhou Prahu. Znám jen svoje vrstevníky, o ostatních sousedech nic nevím, svět je úplně jinde." Jenže proč? Jiříček si myslí, že sousedské vztahy a společný život na ulicích, dvorech a zahradách tady na Letné narušovala již od šedesátých let televize. "Potom přišly počítače, ale hlavně se dnes více pracuje. Dříve jsme dělali jen osm hodin, teď vidím, že někteří sousedé chodí do práce v sedm ráno a vracejí se, když už spím. I o víkendech. Jak se chcete seznámit?"

* Jaké jsou další příčiny dnešní sousedské anonymity?

* Co ještě ve Zlíně vypátral reportér TÝDNE? Podle dosud nikde nezveřejněného svědectví se mu podařilo odhadnout, kdy asi tři oběti přišly o život. Zřejmě na silvestra nebo na Nový rok. Co je to za svědectví?

* Byly to vůbec vraždy?

Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v nejnovějším vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 12. února.