Rozhovor TÝDNE
Zavíral orlické vrahy. Teď klidní válku policajtů

V kanceláři Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování (ÚSKPV) má nový ředitel Michal Mazánek v krabicích ještě nevybalené věci. Detektiv pražské mordparty, policista roku 2011, který chytil orlické vrahy či lesního vraha Kalivodu, se stal novým šéfem úřadu zdevastovaného údajnou korupční aférou jeho předchůdce. Novému vydání časopisu TÝDEN poskytl rozhovor.

Celý profesní život jste vyšetřoval vraždy. Teď hlavně sedíte v kanceláři. Nechybí vám adrenalin místa činu?

On je to vývoj. Dvacet let jsem dělal na vraždách. A to člověk zestárne, má spoustu zkušeností, které předává dále.

Na vašem novém úřadu se kromě vražd řeší i hospodářská kriminalita. Třeba zjistíte, že velcí zloději jsou v důsledku mnohem horší než vrazi...

To zřejmě ano. V ekonomických důsledcích jsou samozřejmě horší.

Jakou nejhorší vraždu si vybavujete?

Každý, kdo dělal vraždy, vám řekne, že nejhorší jsou vraždy dětí. Tam toho pachatele emočně nejvíce pociťujete. Vždy je v něm zakódována nějaká psychická porucha. Bývá tam bezcitnost, dítě je na obtíž, narodí se nechtěně. Obecně je to těm lidem jedno, neberou dítě jako živou bytost, ale jako nutnost. Jako věc, které je třeba se zbavit.

Jeden z nejvíce šokujících případů, které jste vyšetřoval, se udál ve středočeských Vraždových Lhoticích, kde matka sekerou rozsekala své dítě a ostatky vyhodila do popelnice. Vzpomínáte si na ten případ?

Bohužel, to si nepamatuji.

Kdyby kdokoli z nás viděl to, co se stalo ve středočeské vsi s hodně příznačným názvem Vraždovy Lhotice, pravděpodobně by na to nezapomněl do konce života. Rozsekané tělo kojence a vedle vražedkyně - apatická matka. Den po činu odjela do práce, jako by se nic nestalo. Nicméně Mazánek je zjevně imunní, takových případů zažil mnoho. Zavražděné miminko se mu prostě v množství mrtvol, které za svou kariéru viděl, vypařilo z paměti. Možná je to duševní hygiena. "Nejsme stroje, emoce někdy pracují, ale obecně se musíte oprostit," říká. A i když za svůj život viděl hodně ošklivých věcí, spí prý dobře. "Myslím, že mě to tolik nepoznamenalo. Musíte si to na vraždách zkusit, abyste zjistili, zda na to máte, nebo ne. Takže někteří kolegové, kteří vyhodnotí, že to je emočně náročná práce a mají z toho ošklivé sny, jdou dělat něco jiného," konstatuje.

Byl případ, který jste si bral osobně?

Trojnásobná vražda Ivany Kudláčkové a jejích dvou dcer v Klučově. Byť jsme ji objasnili po třinácti letech. Žádná jednoduchá věc na vyřešení.

V dubnu roku 1990 je kdosi ubodal, jednu znásilnil. Třináct let se nevědělo kdo. Až pak jste odhalili, že to byl opilec a recidivista propuštěný díky amnestii Václava Havla. K domu Kudláčkových se dostal úplnou náhodou.

Byl to zloděj, násilník a alkoholik. Kradl v Praze a pak se opíjel. Při cestě vlakem ho v Klučově vyhodil průvodčí. Chtěl jít do domu Kudláčkových jen krást, narazil ale na matku, později i na dcery. Dopadlo to strašně. Všechny měly na tělech bezpočet řezných ran. Byl to pachatel, který neměl žádnou vazbu na oběti ani na okolí. Jen se objevil na místě činu a zase zmizel. To je pro toho, kdo dělal v této branži, asi úplně nejhorší.

Jak jste ho dostali?

Nakonec pomohla genetika. Znovu jsme vyhodnocovali vzorky, které se dochovaly, a našli shodu. Ten vrah totiž znovu znásilňoval a DNA se shodovala.

Třináct let je dlouhá doba. Měl jste ten případ celá ta léta v hlavě?

Samozřejmě, byla to nepěkná věc. Tahle práce obecně je i o tom, že s koncem pracovní doby nekončí naše myšlenky. Neustále se to do hlavy vrací a uprostřed noci si třeba řeknete: Á, tohle bychom ještě mohli udělat, tohle by ještě šlo.

CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.